Fiat G.91

Kokpit letounu G-91 R1 v Udine

Projekt G.91 vznikl v roce 1953 jako reakce na výběrové řízení NATO za účelem sjednocení leteckého parku jeho členských států. Požadavek zněl na konstrukčně robustní stíhací bombardér, nenáročný na údržbu, se schopností operovat z kvalitativně horších VPD. G.91 vycházel z typu North American F-86 Sabre,^{[ujasnit][zdroj?!]} který tehdy společnost FIAT montovala z dílů dodávaných z USA.

Krátce po zalétání prototypu 9. srpna 1956 se stroji za letu utrhly ocasní plochy, nastalo tedy zdržení s přestavbou druhého prototypu, který byl zalétán v červenci 1957. Měl instalovanou pohonnou jednotku Bristol BOr.3 Orpheus o tahu 21,59 kN oproti BOr.1 o 18,04 kN u prvního prototypu. Došlo tak ke zlepšení výkonů a letových vlastností.

Fiat G-91R-3, Portugalsko

Italský cvičný Fiat G.91T 60° Stormo (60, křídlo) na základně Bitburg, Severní Porýní-Vestfálsko, Německo, 1988

Německý G.91 vybavený pro vlečení vzdušných terčů na základně Hohn, Šlesvicko-Holštýnsko, Německo, duben 1986

Fiat G91T-1, Aeronautica Militare

Pro nezájem kontinentálních států NATO o letoun Fiat G.91 se jeho sériová výroba soustředila na objednávky Itálie a NSR. Stroje Aeronautica Militare nesly označení G.91R-1, G.91R-1A a G.91R-1B, které byly vyrobeny v celkovém počtu 98 kusů. Produkce dále zahrnovala 78 bojově cvičných letounů Fiat G.91T-1. Motory Bristol-Siddeley 803 Orpheus o tahu 22,22 kN vyráběl v licenci FIAT. Výzbroj tvořila čtveřice pevných kulometů M-3 ráže 12,7 mm, dva vnitřní pylony pro závěsné zbraně nebo nádrže unesly 227 kg a dva vnější 113 kg. V přídi byly zabudovány tři fotografické přístroje.

Italské letectvo vytvořilo ze 16 strojů ověřovací série reprezentační akrobatickou skupinu Pattuglia Acrobatica Nazionale (Frecce Tricolori) se sídlem v Rivoltě, jejíž Fiaty byly označeny G.91PAN.

Luftwaffe odkoupila nejprve přímo z Itálie 50 letounů série G.91R-3, následně pak 44 bojově cvičné G.91T-4. Jejich hlavňová výzbroj se skládala ze dvou kanónů DEFA 5-52 ráže 30 mm, každý se zásobou 125 nábojů. Další 294 kusy pak postavilo v licenci sdružení firem Messerschmitt, Heinkel a Dornier, zatímco na výrobě motorů se podílel MAN a FIAT. Rovněž německá verze nesla označení G.91R-3 a vedle detailů ve vybavení se odlišovala i silnější konstrukcí křídla, takže i na vnějších závěsech mohla nést náklady do hmotnosti 454 kg. NSR převzala také sérii 50 letounů G.91R-4 určenou původně pro Řecko, které ji však nepřijalo. Řecké vojenské letectvo v roce 1961 testovalo pouze jeden exemplář. Dalším zákazníkem se stalo Portugalsko.

Od prosince 1966 společnost FIAT testovala dvoumotorový prototyp Fiat G.91Y s dvojicí pohonných jednotek General Electric J85-GE-13A po 18,13 kN, uložených vedle sebe v rozšířeném trupu. V letech 1971-76 vojenské letectvo Itálie odebralo 45 strojů, které namísto kulometů nesly dva kanóny DEFA 552. Trup letounu G.91Y vycházel ze základního trupu cvičného G.91T, u kterého byla zadní kabina odstraněna a nahrazena další palivovou nádrží. Kapacita paliva tak byla dvojnásobná než u předcházejících jednomístných verzí.

Německo Německo

• Německé letectvo (Luftwaffe)

Řecko Řecko

• Řecké letectvo testování čtyř letadel v provozu, ale vyřazeny.

Itálie Itálie

• Italské letectvo používalo 31 letadel Fiat G.91, 97 Fiat G.91R a 103 Fiat G.91T/1, vyřazeny v roce 1995[1]
  • Frecce Tricolori

Portugalsko Portugalsko

• Portugalské letectvo (1966–1993)

USA USA

• Americká armáda – test dvou letadel (1 G.91R/1, 1 G.91R/3) v roce 1961.[2]