Faidón z Élidy

Faidón pocházel z aristokratické rodiny. Ve válce mezi Spartou a Elidou se dostal do zajetí, prodali ho do otroctví a musel sloužit v jakémsi aténském nevěstinci. Sókratés přiměl Kritona (nebo Kébeta), aby Faidóna vykoupil.

Filozofické názory Faidóna jsou téměř neznámé, jeho zájem se pravděpodobně soustředil na etiku. Dochovaly se jen dva jeho dialogy Zópyros a Simon. Asi nejdůležitějším Faidónovým dílem byl Zópyros, který zachycuje příhodu o tom, jak Zópyros, který osobně neznal Sokrata, usoudil podle jeho tváře, že je to člověk omezený a neřestný. Sokrates Zópyra za tento názor pochválil a potvrdil, že kdysi opravdu takovým byl, ale že sebevýchovou v sobě tyto ošklivé vlastnosti překonal. Faidón v tomto dialogu řešil i širší problematiku vztahu mezi vzhledem a charakterem, problémy vlivu výchovy na vrozené vlastnosti a podobně.

Podle českého filozofa Jana Patočky byl Faidon vždy jedním z hlavních pramenů Platónovy filozofie, zvláště pro jeho doktrínu o idejích.[1] Podle Faidóna nazval Platón i jeden ze svých nejslavnějších dialogů. Faidon z Elidy, který je zde vyobrazen jako věrný druh Sokratův, zde rozmlouvá z Echekratem z Fliuntu. Echekrates zjišťuje, že Faidon byl u Sokrata v osudný den jeho smrti, kdy byl přinucen vypít jed, a žádá ho, aby vyprávěl, o čem Sokrates hovořil a a na co myslel v posledních chvílích. Faidon pak líčí dojmy ze Sokratova čekání na smrt a vypočítává, kdo všechno ho navštívil v jeho cele smrti. Odtud pak Platón přechází ke své obhajobě myšlenky o nesmrtelnosti duše.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Faidón z Élidy na slovenské Wikipedii.

• Heslo na Leccos.com
• Heslo v encyklopedii Britannica