Exotica

Album Ritual of the Savage (Le Sacre du Sauvage) Lese Baxtera bylo vydáno v roce 1952 a stalo se základem exoticy.[3] Na albu figurovala svěží orchestrální aranžmá spolu s polyrytmy a objevují se na něm klasiky jako Quiet Village, Jungle River Boat, Love Dance či Stone God. Ritual je klíčovou exoticovou skladbou, která ovlivnila veškerou následující tvorbu. V průběhu padesátých let se Baxter v žánru našel a postupně vydal spoustu alb v tomto stylu, včetně Tamboo! (1956), Caribbean Moonlight (1956), Ports of Pleasure (1957) nebo The Sacred Idol (1960). Za své profesní vzory Baxter označil Ravela a Stravinského.[4]

V roce 1957 Martin Denny vydal coververzi baxterovy Quiet Village, na které figuroval zpěv exotických ptáků a vibrafon namísto smyčců a která položila základy Polynéskému stylu hudby. Skladba se dostala na druhé místo žebříčku časopisu Billboard, přičemž samotné album Exotica se dostalo na první místo.[5] Nová technologie stereo brzy rozšířila hudební záběr jak Dennyho, tak i dalších významných interpretů exoticy, jako Arthura Lymana či Juana Garcíi Esquivela.

Charakteristický zvuk exotických skladeb se opírá o řadu nástrojů: konga, bonga, vibrafony, indonéské a barmské gongy, boobamy (bambusové tyče), tahitské perkuse, čínský bell tree či japonské koto. Atmosféru exoticových skladeb dokresluje ptačí zpěv, řev kočkovitých šelem a dokonce i křik primátů, které mají představovat rizika džungle. Přestože některé písně mají text, zpěv se v žánru objevuje vzácně. Běžné jsou popěvky, abstraktní kvílení nebo zvuky zvířat.[6]

Za předchůdce exoticy bývá považována hudba amerického skladatele Raymonda Scotta, neboť některé jeho skladby byly psány s úmyslem přesunout posluchače do exotických lokalit skrze moderní nástroje a zvukové efekty.

Díky popularitě exoticy v druhé polovině 50. let bylo vydáno velké množství nosičů, na kterých figurovaly coververze nedávno vydaných exoticových skladeb (hlavně od Lese Baxtera) a havajské a easy listeningové standardy. Nosiče obsahují skladby Exotica od Teda Auletty, Exotic Percussion od Stanleyho Blacka a jeho orchestru, Orienta od Geralda Frieda, Taboo a Taboo 2 od Arthura Lymana a The Sounds of Exotic Island od The Surfmen. Nicméně někteří skladatelé posouvali hranice žánru vydáváním alb s originálním obsahem a často neobvyklou instrumentací. Jde například o skladby Voodoo od Roberta Drasnina, Africana od Chaina, Pagan Festival od Dominica Frontierea a jeho orchestru nebo White Goddess od Franka Huntera. V roce 1959 většina amerických nahrávacích společností jako Columbia, RCA či Warner Brothers vydala minimálně jedno album s tématem exoticy.