Eurokódy

Eurokódy (anglicky Eurocodes, zkráceně EC, případně EN EC, ČSN EN 199x apod.) je soustava evropských technických norem, které se zabývají navrhováním a posuzováním stavebních konstrukcí. Pro návrh a posouzení využívají teorii mezních stavů s použitím dílčích součinitelů.[1] Normy byly vytvořeny Evropským výborem pro normalizaci (CEN) pod označením EN 1990 – EN 1999, každá členská země se pak zavázala evropskými normami nahradit dosavadní stavební normy, jisté místní zvyklosti mohly být zachovány v rámci Národních aplikačních příloh.[1]

Logo Eurokódů
Rozšíření Eurokódů:
     Eurokódy používány členy EU a EFTA
     Eurokódy používány nečleny EU, nebo jejich postupné zavádění
     Státy zvažující používání Eurokódů

Heslo Eurokódů zní: „Building the future“ (volně přeloženo Stavíme budoucnosti).[2]

Ačkoliv jsou Eurokódy široce přijímány, některé části jsou kritizovány – zejména Eurokód 7 (geotechnika).[3][4]

V 20. letech 21. století je plánováno vydání 2. generace Eurokódů (2G Eurokódy), které mají obsahovat zpřesnění modelů, postupy pro posuzování existujících konstrukcí, nový Eurokód pro sklo a dřevobeton, zapracování požadavků na robustnost a zapracování požadavků norem ISO (např. působení vln na pobřežní konstrukce).[5]

Účel Eurokódů

Účelem Eurokódů je podle tvůrců:[6]

„
  • poskytnout obecná návrhová kritéria a metody splňující předepsané základní požadavky i hlediska trvanlivosti a hospodárnosti;
  • poskytnout obecné podklady pro jednání týkající se navrhování konstrukcí mezi projektanty, provozovateli, vlastníky, dodavateli a výrobci konstrukčních výrobků;
  • umožnit v rámci členských států EU výměnu a spolupráci v oblasti výstavby a obchodování s konstrukčními prvky;
  • vytvořit společný základ pro výzkum a vývoj v oblasti stavebnictví;
  • umožnit přípravu společných návrhových pomůcek a výpočtových programů.
 “

Historie

Myšlenka na sjednocení evropských stavebních norem vznikla již v roce 1975,[1] v roce 1989 byla příprava nových norem převedena z členských států na CEN.[1] Pro zavádění a používání Eurokódů bylo zpracováno doporučení Komise 2003/887/ES ze dne 11. prosince 2003 o zavádění a používání Eurokódů pro stavební konstrukce a nosné stavební výrobky. Pro uplatňování a používání Eurokódů byl zpracován Pokyn L a komentář.[1][6]

V Česku Eurokódy nahradily původní stavařské normy jako např. ČSN 73 1101 či ČSN 73 1201.[7] Nejprve byly v roce 2004 přijaty jako přednormy (ČSN P ENV 199x), kdy Eurokódy platily souběžně s dosavadními normami, a následně se v roce 2010 staly jedinými závaznými normami.[1] Eurokódy byly implementovány jako ČSN EN 1990 – ČSN EN 1999.[1] V březnu 2010 se tak Eurokódy staly závazné pro veřejné stavby v celé Evropské unii a Evropském sdružení volného obchodu a ačkoliv nejsou všude závazné pro soukromý sektor, soukromí investoři jejich využití obvykle vyžadují.

Obsah
 
 
 
 
 
 
0: Zásady navrhování konstrukcí
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1: Zatížení
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Návrh v závislosti na materiálu:
2: Beton
 
 
3: Ocel
 
 
 
 
 
 
4: Ocelobeton
 
 
5: Dřevo
 
 
 
 
 
 
6: Zdivo
 
 
9: Hliník
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
7: Geotechnika
 
 
8: Zemětřesení
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Eurokódy (EN 199x)

Eurokódy sestávají z následujících norem:[1][8]

  • (Eurokód 0) ČSN EN 1990 Zásady navrhování konstrukcí
  • (Eurokód 1) ČSN EN 1991 Zatížení konstrukcí
  • (Eurokód 2) ČSN EN 1992 Navrhování betonových konstrukcí
  • (Eurokód 3) ČSN EN 1993 Navrhování ocelových konstrukcí
  • (Eurokód 4) ČSN EN 1994 Navrhování spřažených ocelobetonových konstrukcí
  • (Eurokód 5) ČSN EN 1995 Navrhování dřevěných konstrukcí
  • (Eurokód 6) ČSN EN 1996 Navrhování zděných konstrukcí
  • (Eurokód 7) ČSN EN 1997 Navrhování geotechnických konstrukcí
  • (Eurokód 8) ČSN EN 1998 Navrhování konstrukcí odolných proti zemětřesení
  • (Eurokód 9) ČSN EN 1999 Navrhování hliníkových konstrukcí

Každý eurokód kromě EN 1990 se dělí na detailnější části: část 1-1 (např. EN 1992-1-1) se vždy zabývá pozemními stavbami, část 1-2 pokrývá oblast požárního návrhu.[8] Eurokódy 2, 3, 4, 5 a 8 obsahují část 2 (např. EN 1993-2), která se věnuje návrhu mostních konstrukcí.[8] Další části se obvykle věnují návrhu inženýrských konstrukcí (nádrže, sila, stožáry, jeřáby).

Eurokódy tak celkem (včetně částí) sestávají z 58 norem.[8]

Odkazy

Reference
  1. BÁČOVÁ, Marie. Postavení Eurokódů v českém a evropském právu a v technické normalizaci [online]. ČKAIT [cit. 2017-11-26]. Dostupné online. (čeština)
  2. https://eurocodes.jrc.ec.europa.eu
  3. http://www.adszs.cz/Dokumenty/rocenka_2017_Masopust_1.pdf
  4. https://zakladani.cz/casopis/archiv/1_99/caso.htm
  5. https://eurocodes.jrc.ec.europa.eu/showpage.php?id=63
  6. BAČÁKOVÁ, Marie. 1.10 Eurokódy [online]. Portál českého stavebnictví, 2009-10 [cit. 2017-11-26]. Dostupné online. (čeština)[nedostupný zdroj]
  7. https://www.technickenormy.cz/eurokody
  8. https://eurocodes.jrc.ec.europa.eu/showpage.php?id=13

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.