Escobaria

Druhy rodu Escobaria jsou rostliny nízkého vzrůstu tvořené vzácně jediným stonkem, často však značně odnožující a vytvářející polštářovité trsy. Těla rostlin jsou tvarem stonku jak kulovitá tak i protáhlá, případně stlačeně kulovitá nebo až cylindrická s povrchem rozděleným do bradavek nesoucích v dospělosti na horní straně brázdu. Rostliny nemají žádné žlázy ani žebra. Bradavky na starých rostlinách brzy často korkovatí. Podlouhlé areoly se postupně od středu špičky k bazální části postupně rovnoměrně rozšiřují.

Popsat oblast rozšíření rodu není snadné, protože rostliny se nacházejí téměř na celé západní polovině plochy severoamerického kontinentu. Oblast výskytu se rozprostírá od středního a severního Mexika (státy Chihuahua, Coahuila, Durango až po Zacatecas a Tamaulipas) přes jihozápad a západ USA až do jižních oblastí Kanady. Jeden druh (Escobaria cubensis) se nachází endemicky i na území Kuby. Některé taxony jsou rozptýleny na obrovských územích (E. vivipara), jiné jsou naopak pouze lokálními endemity (taxony z okruhu E. orcuttii). Z toho jasně vyplývá, že přírodní podmínky jsou velmi pestré. Escobarie lze nalézt v lesích, na savanách, na slunných vyprahlých a skalnatých místech, zatravněných svazích pahorkatin i v řídkých porostech a křovinových pásmech, na pouštích i polopouštích. V nadmořských výškách je jejich výskyt od řádově stovek metrů až po více než dvouapůltisícové vrcholy hor (detaily viz dílčí taxony).

Příslušníky rodu nelze z pěstitelského hlediska označit za jednoduché a bezproblémové. Pro úspěšné pěstování lze nároky shrnout do těchto základních podmínek:

• chladné, suché a pokud možno světlé stanoviště při přezimování
• dostatek tepla a světla (plné slunce) v době vegetace
• a propustný minerální substrát s neutrální až mírně zásaditou reakcí

To je rovněž základem úspěšného a opakovaného kvetení. Chladné, světlé a suché přezimování v našich zeměpisných šířkách lze u některých druhů akceptovat až do velmi nízkých teplot například −5 až −15 °C. Jsou to rostliny s velmi citlivým kořenovým systémem, zejména na přemokření v delším chladném období bezslunečných dnů. Následkem toho dochází k uhnívání kořenů, což ústí v úhyn pravokořenných rostlin nebo v lepším případě v zastavení růstu a obtížnou i zdlouhavou regeneraci kořenů.

Rod byl ustanoven a publikován letech 1919–23 Nathaniel Lord Brittonem a Joseph Nelson Rosem ve společném díle The Cactaceae. Rod obsahoval tehdy osm druhů, ze kterých šest bylo uveřejněno jako prvopopis ve stejné práci. Dva z druhů pocházeli z Karl Moritz Schumannova podrodu Coryphantha – rodu Mammillaria, protože některé znaky, jako třeba uspořádání areol naznačovaly, že zástupci rodu Escobaria blízce souvisí právě s druhy řazenými do rodu Coryphantha, na druhou stranu však jiné znaky je zase přibližovaly k rodu Mammillaria (D. R. Hunt). Zpočátku se debatovalo zda zavést tento rod jako samostatný či druhy podřadit v rámci rodu Coryphantha.

Alwin Berger přijal v roce 1929 v ilustrované časopisové příručce sukulentních rostlin Kaktusy tento druh jen v rámci rodu Coryphantha. Jejich zařazení v systematice čeledi kaktusovité se však měnily ještě několikrát. Podle N. P. Taylora je prolínání některých vlastností příkladem evolučního sbližování s tím, že zásadním odlišujícím znakem ukazující na dvě nezávislé evoluční linie obou rodů jsou rozdíly v charakteru semen. Proto se jedná zejména o morfologický typ semen jako nejdůležitější rozlišovací znak. U escobárií mají výrazně jamkovitý povrch, kdežto u koryfant jsou hladká (s výjimkou C. gracilis, která má semena podobná eskobáriím – má však více odlišných znaků, takže by tento taxon měl být z rodu Coryphanta vyčleněn). Tyto odlišné charakteristické znaky potom umožnily definovat zástupce rodu Escobaria.

J. P. Hester v roce 1941 pojal oba rody společně a přiřadil je k novému rodu Escobesseya. Sledování souvislostí a příbuzenských vztahů rodů Coryphanta, Escobaria a Mammillaria vedly botaniky ke dvěma rozdílným koncepcím. První z nich tzv. evropská jejíž moderní koncept vznikl úpravou rodu Franz Buxbaumem v roce 1951. Druhá skupina vědců, převážně amerických však rod Escobaria jako samostatný neuznává a všechny taxony řadí mezi koryfanty s tím, že Escobaria hodnotí jako podrod ve schématu rodu Coryphantha. Tuto teorii zdůvodňují tak, že vystavovat rody samostatně jen na základě rozdílů semen a okvětních lístků nebo dalších variabilních vegetativních charakteristik při existenci prokázaných mezidruhových taxonů a při zachování širšího rodového pojetí není na místě. Důsledkem je, že se uznávaný rozsah rodu neustále variabilně mění a rod má od té doby za sebou pestrou pohyblivou taxonomickou minulost.

Dva druhy, zařazené dříve k rodu Escobaria, tvoří dnes samostatný rod Acharagma. Z dalších popisů, které později byly podřazeny pod rod Escobaria můžeme jmenovat rod Neobesseya, Britton & Rose (1923) tvořící dnes jednu ze 3 sekcí v rámci rodu, či Cochiseia, Earle (1976).

• 
  Escobaria alversonii
• 
  Escobaria cubensis
• 
  Escobaria deserti
• 
  Escobaria hesteri
• 
  Escobaria laredoi
• 
  Escobaria minima
• 
  Escobaria missouriensis
• 
  Escobaria orcuttii
• 
  Escobaria organensis
• 
  Escobaria sneedii
• 
  Escobaria vivipara