Erotologie

Erotologie je zkoumání otázek týkajících se erótu, lásky pohlavního typu a jejích projevů. V současné době je v akademické vědě částečně zahrnuta v sexuologii, která ji od přelomu 19. a 20. století vytlačuje, avšak oproti ní není jejím primárním předmětem rozmnožování ani pohlavní diferenciace, ale erotické city a vztahy a jejich projevy a sociální a psychologický kontext.[1] V současné době je erotologie málokde deklarována jako samostatná akademická disciplína, avšak například Institute for Advanced Study of Human Sexuality ji samostatně jmenuje vedle sexuologie mezi předměty své činnosti.[2] Někteří odborníci (například Kurt Freund) kladou důraz na svébytnost erotologie například tím, že ve svých pracích píší o erotické preferenci namísto běžnějšího terminu sexuální orientace.

Historie a koncepce

Od starověku až do současnosti bylo erotologii věnováno mnoho systematických odborných teoretických i praktických děl, z nichž některá se zabývají filosofií, psychologií i sociologií lásky, jiná technickými otázkami tělesného kontaktu nebo namlouvání.

Za díla konstituující Platónovu erotologii, která lásku (erós) považuje za umocněné přátelství (filia), jsou považovány dialogy jako Symposion a Faidros, druhotně i Lysis, vztahem lásky a přátelství se zabývá rovněž ve svých Zákonech (např. Nom. 837a).[3] Mezi známá díla patří rovněž Ovidiovo Umění milovat, Ars amatoria. Platónská erotologie nalezla ohlasy i v křesťanské mystice, například v díle Bernarda z Clairvaux O lásce k Bohu.

Michel Foucault ve svých Dějinách sexuality (1. díl, Vůle k vědění, 3. kapitola) rozlišuje společnosti, které jsou obdařeny ars erotica (uměním milovat, například Čína, Japonsko, Řím, arabsko-muslimské společnosti), v němž poznání vychází ze zkušenosti, učení a iniciace a praxí své účinky násobí, od naší (západní) civilizace, v níž ars erotica není známa, avšak která jako jediná praktikuje scientia sexualis, tedy postupy, v nichž hlavním rituálem pro produkci pravdy je doznání a aplikace těchto pravd má diskursivní a mocenský charakter. Ve středověku mělo doznání formu pokání, v novověku formu průzkumů, medicinalizace lásky a sexuality a další formy.

Reference
  1. srv. Erwin J. Haeberle: The Birth of Sexology: A Brief History in Documents (Zrození sexuologie), Washington, 1983, kap. The History and Concept of Sexology (1908-1983). On-line výtah na webu Kinseyova ústavu Archivováno 3. 5. 2011 na Wayback Machine
  2. Institute for Advanced Study of Human Sexuality Archivováno 8. 3. 2010 na Wayback Machine, San Francisco, USA
  3. Platón: Charmidés, Lachés, Lysis, Theagés, Oikoymenh, Praha, 1995, úvod Františka Novotného k dialogu Lysis, str. 87 dole

Literatura
  • Platón: Symposion, Faidros, Lysis, Zákony
  • Ovidius: Ars amatoria
  • Jiří Zeman: Žena a krása. K otázkám erotologické estetiky. Gaudeaumus, nakladatelství Univerzity Hradec Králové, 2001, edice Prométheus, 43. svazek, ISBN 80-7041-352-2, anotace
  • Friedrich Karl Forberg: De figuris veneris, 1884, latinsky, překlady pod názvy Handbuch der klassischen Erotologie, Manual of Classical Erotology, Manuel d’érotologie classique, Manuale di erotologia classica, Klassische Liebesspiele/Wollust in den Villen Roms atd.
  • Richard Francis Burton: The Perfumed Garden of the Cheikh Nefzaoui: A Manual of Arabian Erotology, 1886
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.