Emil Pitter

Po absolvování reálky v Českých Budějovicích studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Jana Preislera a Ladislava Šalouna. Po třech letech získal stipendium na Akademii výtvarných umění v Mnichově (prof. Angel Janko) a poté strávil tři měsíce v Paříži. Od roku 1921 byl profesorem na Státním koedukačním učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Byl spoluzakladatelem a prvním předsedou Sdružení jihočeských výtvarníků,[3] které později opustil a stal se zakladatelem avantgardního sdružení Linie. Pitter skupinu zaregistroval podle vzoru nakladatelství Družstevní práce jako družstvo, které se kromě umělecké činnosti věnuje také vydávání nepolitického časopisu Linie a knižních publikací.[4] Byl nejstarším členem Linie a také autorem programových textů sdružení. Jako profesor výtvarné výchovy byl zastáncem modernismu a autorem několika učebnic.

Emil Pitter byl patrně autorem názvu sdružení Linie a zakladatelem i vedoucím redaktorem jejího časopisu. Název měl být metaforou výtvarné čistoty i programové vyhraněnosti. V prvním čísle časopisu zveřejnil Pitter programovou stať ke vztahu kultury a politiky, v níž mj. uvádí: "Kultura by se měla zajisté stát činitelem politickým, ale takovým, který by rozdíly sociální, třídní a jiné odstraňoval, který by je odsunul a spojil všechny ty, jimž zájem lidský je nad zájmem politické strany, která přece jen cení hodnoty podle svého užšího zájmu a v jádře hmotného měřítka a která specialisuje kulturu podle hlediska národního, třídního i jiného." Tento záměr se nepodařilo zcela naplnit, protože někteří členové Linie, zejména Oldřich Nouza a Karel Valter, zastávali radikální politická stanoviska blízká Komunistické straně.[5]

Pitterova typografická tvorba zahrnuje kromě podoby časopisu Linie širokou škálu užité tvorby - od plakátů a pozvánek, ex libris, inzertů, diplomů až po reklamu v kině. Byl zastáncem moderní typografie, užívající důsledně minusek a bezpatkového písma futura. Díky němu byl časopis Linie jedním z nejvyhraněnějších příkladů tzv. "nové typografie".[6] Svou grafickou úpravou i formátem Linie připomínala časopis "bis z", který vydávala v Kolíně nad Rýnem Die Gruppe progressiver Künstler.[7]

Pitter byl činný také jako autor článků a v časopisu Linie uveřejnil teoretické statě o typografii, malířství, filmu a fotografii, recenze, zprávy, fejetony a reportáže (např. reportáž o natáčení pašijových her v Hořicích, na kterých spolupracovala skupina Linie s Foxovým zvukovým týdeníkem).[8] Zabýval se reklamou také z hlediska psychologie. Z jeho iniciativy bylo čtvrté číslo časopisu věnováno výhradně obchodní a průmyslové reklamě. Byl kritický k výtvarné podobě reklam, uváděných v kině před promítáním, zejména k užití písma "odkoukaného z nevkusných vzorníků a učebnic".[9]

Malířská tvorba z let 1910-1943 zahrnuje venkovská i předměstská zákoutí, portréty, akty a zátiší (Rodina, Masné krámy v Českých Budějovicích). V polovině 30. let se dopracoval k svébytnému modernímu výrazu a radikální redukcí malířských prostředků dospěl k abstrakci. Pro jeho malbu, pojatou téměř gestickým způsobem, je charakteristické spojení expresivní linie s barevnými plochami (Boubínský prales, 1934).[10] Jeho spolupráce s divadlem byla inspirací pro některé obrazy s antickými tématy (Faethon, 1934, Diana, 1934, Leda, 1935).[11]

Jako scénograf debutoval výpravou k Mollièrovým hrám George Dandin (George Dandin ou le Mari confondu) a Sgnarell (Sganarelle ou le Cocu imaginaire), uvedeným v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích roku 1929. Poté, co se uměleckým vedoucím divadla stal Josef Stejskal, byl Pitter jmenován scénickým výtvarným poradcem. V letech 1929-1941 navrhl scénu pro přibližně 36 inscenací.[12] Pitterovy scénografické návrhy byly zničeny spolu s archivem Jihočeského divadla během povodní roku 2002.[13]

• 
  Dostaveníčko (1919)
• 
  Masné krámy (1922)
• 
  Pohled na pražské střechy
• 
  Rodina AJG