Emanuele Lanzerotti

Pocházel z bohaté rodiny. Byl doktorem filozofie a inženýrem. Působil jako elektrotechnik v Trentu. Navštěvoval národní školu, vyšší gymnázium a studoval vysokou školu technickou a univerzitu ve Štýrském Hradci a Vídni. Pracoval u drah a na telegrafním úřadu. V roce 1899 získal titul z fyziky. Během studií ho ovlivnily myšlenky liberalismu a socialismu. V roce 1894 ho kněz Francesco Giuliani pozval, aby se vrátil ze Štýrského Hradce a ujal se správy družstva v rodném Romenu. Tehdy se obrátil ke katolickému světonázoru, ovlivněnému encyklikou Rerum novarum. Podílel se na zakládání dalších katolických spolků. Byl prezidetem průmyslového a zemědělského svazu v Trentu a prezidentem Úřadu pro elektrifikaci. V roce 1902 byl členem přípravného výboru pro založení křesťansko sociální strany v jižním Tyrolsku a v roce 1904 jedním z autorů programu Italské lidové strany.[1][2]

Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Tyrolsko 19.[3] Po volbách roku 1907 byl uváděn coby člen poslaneckého klubu Italské lidové strany.[3]

Po uplynutí poslaneckého mandátu se kvůli názorovým rozporům rozešel s jihotyrolským prostředím a přestěhoval se do Milána. Nadále se angažoval v družstevnictví. Po válce vyvíjel aktivity i v rodném jižním Tyrolsku. Roku 1933 se stáhl z veřejného života. Bydlel v Miláně a působil jako inženýr v oboru elektrotechniky a železniční dopravy. V roce 1936 se odstěhoval do Masnaga, kde zemřel v roce 1955.[2]