Elektromobilita

Trakce (=pohon) může být napájená průběžně, např. z trolejí (tramvaje, trolejbusy, vlaky) – jde o závislou trakci, která potřebuje poměrně nákladnou infrastrukturu – trolejové vedení, měnírny atd. Nezávislá trakce – dopravní prostředek je napojen na síť pouze po dobu nabíjení trakčního (pohonného) akumulátoru (a/nebo superkondenzátoru).

Hlavním důvodem pro zavádění elektromobility je nulová produkce lokálních emisí a tím snížení lokální ekologické zátěže. Tento fakt má význam především ve městech. Podíl na globálních emisích a tím i uhlíková stopa (vliv na změnu klimatu) odpovídá spektru napájení elektrické rozvodové sítě, ze které elektricky poháněný dopravní prostředek čerpá energii. Uhlíková stopa může být u elektricky poháněného dopravního prostředku nižší (na člověko-kilometr), ale i vyšší, než u dopravního prostředku se spalovacím motorem. Další výhodou elektromobility může být zvýšení energetické bezpečnosti (a nezávislosti) území; to je však opět závislé na struktuře napájení elektrické rozvodové sítě. Elektromobily mají také nižší provozní náklady .[3] Podle českých řidičů elektromobilů mají také nižší poruchovost než auta na spalovací motor[4]. To je dáno tím, že elektromotor má mnohem méně součástek než spalovací motor.

Zavádění elektromobility je z výše zmiňovaných důvodů rovněž podporováno různými nástroji, např. systém bonus-malus, který je zpravidla koncipován jako kombinace daně či poplatku spojené s pořízením či registrací vozidla (malus) méně čistého (konvenčního) a přímé dotace či daňového kreditu (bonus) poskytnutého čistší technologii. Celkově nejvýznamnějšími politickými nástroji z hlediska rozšíření elektrických vozidel jsou daně a podpora budování dobíjecích stanic společně s finančními podporami na nákup elektromobilů. V České republice je zatím podíl elektromobilů nízký (0,27 %),[5] avšak můžeme pozorovat vzrůstající počet nabíjecích stanic, čímž se snižuje problém omezeného dojezdu některých elektromobilů. V současnosti je v ČR podle databáze MPO 131 veřejných stanic, ale celkem je okolo 470 stanic. Celkový počet 470 stanic zahrnuje všechny dobíjecí stanice pro elektromobily, které jsou veřejně přístupné (veřejné dobíjecí stanice) a stanice, které jsou přístupné za určitých podmínek širšímu okruhu uživatelů (např. hotely, restaurace, sportoviště). Nejsou zahrnuty však dobíjecí stanice, které jsou určeny jen pro firemní zaměstnance.[6]

Nevýhodné jsou vyšší pořizovací náklady. Míra zavádění elektromobilů tak koreluje s HDP země.[7] Nevýhodou je i menší dojezd. Nejvýkonnější elektromobily se roku 2019 mohou pochlubit dojezdem kolem 500 km.[8]

Problém může také působit nedostatečná infrastruktura dobíjecích stanic v různých částech světa. Navíc tato infrastruktura není unifikovaná, jelikož automobilky či energetické společnosti staví stanice podle svých vlastních standardů. Vlastní nabíjecí infrastrukturu má třeba americká automobilka Tesla.[9]

Upozorňuje se též na potřebu zajištění zvýšené výroby elektřiny a posílení rozvodných sítí, pokud počet elektromobilů přestane být zanedbatelný.[10]

Dlouhou dobu nabíjení elektromobilu lze technicky řešit výměnou celého bloku baterií. Čínská firma NIO zákazníkovi baterii neprodává, ale pronajímá. Vybitou baterii je možné v servisních bodech vyměnit za plně nabitou. Se systémem BaaS (Battery as a Service) expanduje i do Evropy (stav leden 2021).[11]

V roce 2020 se na českém trhu zaregistrovalo celkem 3262 elektromobilů [12]. Největší podíl měla domácí automobilka Škoda Auto, která prodala 1684 vozů (943 kusů Citigo-e iV a 741 kusů Enyaq iV), tedy více než každé druhé nově prodané plně elektrické auto. Na druhém místě skončila Tesla, která prodala 396 elektroaut, převážně Model 3. Hyundai s 345 prodanými elektromobily uzmul třetí místo. Podíl elektromobilů na automobilovém trhu v ČR stoupl na 2,5 %.