Egmont (Beethoven)
Ouvertüre Egmont und Musik-Szene Op. 84 je předehra a scénická hudba, kterou napsal Ludwig van Beethoven mezi říjnem 1809 a červnem 1810. Dílo mělo premiéru 15. června 1810 ve vídeňském Dvorním divadle (Hoftheater), které Beethovena o napsání této skladby v roce 1809 požádalo. Dirigentem při premiéře byl sám Beethoven.
Předehru Egmont a scénickou hudbu složil Beethoven pro stejnojmenné drama (1787) významného německého básníka Johanna Wolfganga von Goetha. Beethoven v Egmontovi nalezl spojitosti se svými politickými názory, a navíc byl Goetheho velkým obdivovatelem. Goethe byl naopak potěšen, když mu Beethoven své dílo zaslal; obdržel je v lednu 1812. Samotného Beethovena pak Goethe označil za „pozoruhodného génia“. Goethe zastával názor, že při podobných projektech skladatel málokdy zcela pronikne do básníkova záměru. V zásadě odmítal melodrama, avšak u Beethovenova Egmonta nalezl jisté "zrcadlení" svých intencí. Při recitaci Egmontova monologu v žaláři přátelům koncem září 1820 dodal: „Zde ovšem je, jak jsem naznačil, hudební doprovod žádoucí, a Beethoven s obdivuhodnou geniálností pochopil mé intence“' .[1]
Děj
Hrdina nizozemského boje za samostatnost Lamoraal Egmont (1522–1568) svou urozeností patří do starého světa a počítá s tím, že král bude jeho pravidla ctít. Vévoda z Alby však využije plnou moc, kterou ho obdařil král, a nechává Egmonta zavřít a popravit. Smrtí hrdiny končí Goethova tragédie, ale divák ví, že boj za svobodu musí pokračovat dál. Egmont se díky Goethovi stal dobovým symbolem boje za svobodu proti vrchnosti, čehož se drží i Beethovenovo dílo.
Části
- Předehra: Sostenuto, ma non troppo – Allegro
- Píseň: „Die Trommel gerühret“
- Entr'acte č. 1: Andante
- Entr'acte č. 2: Larghetto
- Píseň: „Freudvoll und Leidvoll“
- Entr'acte č. 3: Allegro – Marcia
- Entr'acte č. 4: Poco sostenuto e risoluto
- Mort de Klärchen
- Melodram: „Süßer Schlaf“
- Siegessymphonie (Vítězná symfonie): Allegro con brio
Reference
- ROLLAND, Romain. Beethoven a Goethe/Beethoven a ženy. 1. vyd. [s.l.]: SNKLHU, 1956. 297 s. S. 67–68.