António Egas Moniz

Roku 1902 se Egas Moniz stal profesorem na katedře neurologie, ale o rok později vstoupil do politického života. Byl jmenován portugalským velvyslancem v Madridu a později také ministrem zahraničních věcí. Roku 1920 se vrátil se zpět k medicíně.[1]

Roku 1927 vyvinul mozkovou angiografii, která umožňovala vizualizaci cév v mozku. Dvakrát proto byl nominován na Nobelovu cenu, kterou nakonec získal roku 1949 za objev lobotomie.[1] Český psychiatr Radkin Honzák je přesvědčen, že udělit tuto cenu Monizovi „za vynález lobotomie, při které se lidi mlátí kladivem do hlavy a jsou z nich idioti“, bylo „největší prasárnou Nobelovy komise“.[2]

První lobotomickou operaci – kterou označili jako „prefrontální leukotomii“ – provedl Egas Moniz s neurochirurgem Pedrem Almeidem Limou (1903–1985) v listopadu 1935. Při operaci byly pacientům vyvrtány do lebky dva otvory o průměru 1,5 až 2 cm, kterými se zavedly injekce s lihem do prefrontální kůry. Dlouhými noži poté operatér pohyboval nahoru a dolů, čímž byla zničena velká část nervových drah v bílé i šedé hmotě mozkové.

V roce 1948 bylo provedeno již asi 20 tisíc obdobných zákroků, zejména pacientům trpícím schizofrenií nebo depresí.[3] Současně však vycházely stále více najevo problematické stránky lobotomií. Na prvním místě to byla vysoká úmrtnost, dále se jednalo o vznik rozsáhlých hematomů v čelních lalocích, u některých pacientů se rozvinula epilepsie. Pokud jde o psychické důsledky, pacienti sice vykazovali nižší napětí nebo neklid, zároveň ale apatii, pasivitu, neschopnost soustředit se a emocionální plochost.[1] Spolu s rozvojem psychofarmak v 50. letech tak využívání lobotomie rychle klesalo.

Roku 1939 byl Moniz postřelen pacientem; poté již zůstal upoután na vozík. Zemřel o 16 let později ve věku 81 let.

• velkokříž Řádu za zásluhy – Portugalsko, 5. října 1928[4]
• velkokříž Řádu svatého Jakuba od meče – Portugalsko, 3. března 1945[4]
• Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství – 1949[5]