Dvanáct křesel (román)

Oděští novináři a kolegové z redakce novin Gudok Jevgenij Petrov a Ilja Ilf začali společně tvořit poprvé právě nad textem Dvanácti křesel. Námět jim podle jejich pamětí přinesl Jevgenijův bratr Valentin Katajev.[1] Práce nad knihou trvala od září do konce roku 1927.[2] V létě 1928 knihu vydalo nakladatelství ZiF.[3] Až do roku 1938 se ale text románu dále vyvíjel.[4]

Na děj Dvanácti křesel volně navazuje další román Ilfa a Petrova Zlaté tele, v němž se vrací postava Ostapa Benděra.

Po svém vydání se sovětská kritika knize téměř nevěnovala.[5] V roce 1948 označil sekretariát Svazu sovětských spisovatelů vydání Dvanácti křesel a Zlatého telete za hrubou chybu.[6] Knihy Ilfa a Petrova se dostaly na index až do roku 1956, kdy v chruščovovské éře znovu vyšly v nakladatelství Chudožestvěnnaja litěratura.[7]

Dnes je román považovaný za jeden z vrcholů sovětské literární satiry. Ostap Benděr bývá srovnávaný s Haškovým Švejkem nebo Gogolovým Čičikovem z Mrtvých duší.[8]

Do češtiny Dvanáct křesel poprvé přeložil Josef Dýma a kniha vyšla nákladem Otto Girgala v roce 1933. Další překlad pochází od Naděždy Slabihoudové, který vychází česky opakovaně již od roku 1959.[9]

Podvodníček Ostap Benděr se seznámí s bývalým šlechtickým maršálkem Ippolitem „Kisou“ Vorobjaninovem (v překladu Naděždy Slabihoudové Hypolit Vrabčinský), který se od své tchyně dozvěděl, že poklad jejich šlechtické rodiny byl ukryt před bolševiky do jednoho z dvanácti křesel v jejich jídelně. Křesla ale bolševici zkonfiskovali a Benděr s Vorobjaninovem je začnou hledat. Křesla jsou ale na dražbě jednotlivě prodána do různých míst země. Při putování po jejich stopách zažívají hrdinové nejrůznější komické příběhy.

Postupně objeví jedenáct křesel, ale ani v jednom z nich poklad nenacházejí. Poslední křeslo se nachází v novém klubu železničářů v Moskvě. Vorobjaninov noc před cestou do klubu Benděra zabije, aby se nemusel o kořist dělit. V klubu ale zjistí, že poklad již nedlouho před tím našel tamní hlídač.

Kniha se stala předmětem celé řady divadelních a filmových adaptací. Na filmové plátno ji poprvé uvedl režisér Martin Frič v roce 1933 ve snímku Dvanáct křesel s Vlastou Burianem v roli Ferdinanda Šuplátka, vytvořené podle Kisy Vorobjaninova. Ostap Benděr se ve filmu jmenuje Vladislav Klepka a hrál ho polský herec Adolf Dymsza.

V roce 1938 byl natočen německý film Třináct křesel česko-rakouského režiséra E. W. Ema. Stejně jako Fričův film a několik dalších adaptací

Jednou z nejvěrnějších úprav je film režiséra Mela Brookse Dvanáct křesel z roku 1970, v hlavní roli s Frankem Langellou.

Sovětská kinematografie se námětu ujala až v 70. letech, kdy natočil film Dvanáct křesel režisér Leonid Gajdaj s Arčilem Gomiašvilim v hlavní roli. V roce 1976 ve stejnojmenném čtyřdílném seriálu hrál Benděra Andrej Mironov.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dvanáct křesel na Wikimedia Commons