Divím se, že jsem tak veselý

Ocitáme se v roce 1945 ve Vídni. Je právě 21. března a američtí nepřátelé bombardují město. A tak se toho dne v jednom sklepě sešlo šest dospělých lidí a jedna holčička. Lidé s různými povahami, s různými osudy.

Slečna Tereza Riemannová je stará dáma, puntičkářka, kterou válka nezajímá. Reinhold Gontard je farář a jeho jedinou útěchou v této neutěšitelné době je alkohol. Paní Wagnerová má z války strach, bojí se, že se její muž z války nevrátí. Její dcera Evi je ještě malá a z války si nic neuvědomuje. Chemik Walter Schröder je posedlý fixní ideou, že by svou prací mohl ovlivnit průběh války. Susanne Riemenschmiedová je mladá začínající herečka, která je zděšená situací v Evropě, uvědomuje si její sílu. Robert Faber je voják, který z války v Maďarsku dezertoval.

Když se těchto sedm lidí sešlo, začal nálet. Jedna z padajících bomb zasáhla dům, kde se naši hrdinové ukrývali. Když se probrali z šoku, začali prokopávat chodbu, ale jde jim to ztěžka, ale přece jenom k večeru zaslechnou z druhé strany náznaky toho, že tam jsou lidé, kteří na ně nezapomněli.

Druhý den práce pokračují ještě s větším zápalem. Jenže to bylo předčasné. Letadla se vrátila a nový útok zničil vodovodní potrubí. Jejich práce přišla vniveč.

Ale chemik Walter Schröder má nápad. Chce vyhodit chodbu do povětří. Tím by se ulehčila práce a oni by brzy byli volní. Ostatní s tím nesouhlasí. A tak to chtěl chemik udělat v noci, když všichni spali. Jenže jeho plán se nezdařil – Robert Faber ho zastřelil. Ostatní se mu snaží pomoci, jak z této situace uniknout. Nakonec se domluvili, že se Robert Faber bude vydávat za Waltera Shrödera. Ale i tento plán ztroskotal. Jejich tajemství bylo prozrazeno a poručík, který je jako první uviděl, měl dobré srdce a jednal velice lidsky. Snažil se dopátrat pravdy, a když ji poznal, pochopil, že se na světě neděje nic náhodně. Že za vším je druhý smysl – pravda.