Dickey Chapelle

Chapelle se narodila 14. března 1919 v Milwaukee, Wisconsin a sudovala na Shorewood High School.[3] V šestnácti letech začala navštěvovat kurzy leteckého konstruktérství na MIT. Po škole se vrátila domů, kde pracovala na místním letišti a doufala, že se naučí pilotovat letadla místo toho, aby je navrhovala. Nicméně, když se její matka dozvěděla, že má vztah s jedním z pilotů, donutila Chapelle žít u jejích prarodičů v Coral Gables na Floridě. Tam Chapelle psala tiskové zprávy pro leteckou show, která vedla k misi v Havaně na Kubě.[4]

Příběh o katastrofě v kubánské letecké show, kterou Chapelle předložila novinám New York Times, zaznamenala redakce Transcontinental a Western Air (TWA), která ji pozvala do New Yorku. Tam pracovala v reklamní kanceláři společnosti TWA a začala pořádat týdenní kurzy fotografování s Tony Chapellem, kterého si v říjnu 1940 vzala. Nakonec skončila svou práci u TWA sestavením portfolia, které prodala časopisu Look v 1941.[4] Po patnácti letech manželství se s Tonym rozvedla a změnila své jméno na Dickey.

Navzdory průměrnému fotografickému pověření, se Chapelle během druhé světové války podařilo stát válečnou korespondentkou a fotoreportérkou pro časopis National Geographic. Jedním z jejích prvních úkolů bylo vyslání s námořní pěchotou do bitvy o Iwodžimu. Dokumentovala také bitvu o Okinawu.

Po válce cestovala po celém světě a často se vydávala do mimořádných dálek, aby získala příběh z válečné zóny. Během maďarské revoluce v roce 1956 byla Chapelle zajata a vězněna více než sedm týdnů. Později se naučila skákat padákem s výsadkáři a obvykle cestovala s vojáky. To vedlo k častým udělováním ocenění a získala respekt jak ve vojenské, tak v žurnalistické komunitě. Chapelle "byla drobná žena známá tím, že odmítala autority a její předpisová uniforma byla: polní uniforma, australský klobouk, výrazné brýle Harlequin a náušnice s perlou."[5]

Navzdory brzké podpoře Fidela Castra[6] byla Chapelle otevřenou antikomunistkou a hlasitě vyjádřovala tyto názory na počátku války ve Vietnamu. Její příběhy na počátku šedesátých letech vyzdvihovaly americké vojenské poradce, kteří bojovali a umírali v jižním Vietnamu, a také Sea Swallows - protikomunistické milice pod vedením otce Nguyen Lac Hoa.

Chapelle byla zabita ve Vietnamu dne 4. listopadu 1965, když byla na hlídce s námořní četou během operace Black Ferret, během vyhledávací a likvidační operace 16 km jižně od Chu Lai, v provincii Quang Ngai.[7] Chapelle byla zasažena na krku kusem šrapnelu z ručního granátu, který poranil její karotidovou tepnu. Zemřela brzy poté. Její poslední chvíle byly zachyceny na fotografii Henriho Hueta.[5] Její tělo bylo vráceno zpět do vlasti čestnou stráží složenou ze šesti námořníků a dostalo se jí plného vojenského pohřbu. Stala se první válečnou zpravodajkou, která byla zabita ve Vietnamu, stejně jako první americká reportérka, která byla zabita v akci.[8]

• Cena George Polk Award klubu Overseas Press Club za nejlepší reportáž v jakémkoli médiu, vyžadující výjimečnou odvahu a iniciativu v zahraničí.[9]
• V roce 1963 sdružení National Press Photographers Association udělilo cenu "Best Use of Photographs by a Newspaper" za její snímky připraveného bojového námořnictva ve Vietnamu, který se objevil v novinách Milwaukee Journal.[10]
• Ocenění Distinguished Service Award, od sdružení U.S. Marine Corps Combat Correspondents Association.[11]

• Marine Corps League, ve spolupráci s americkým námořním sborem United States Marine Corps, na počest její památce uděluje každoročně cenu Dickey Chapelle Award aby ocenila ženu, která nejvíce přispěla k morálce a blahu mužů a žen námořní pěchoty USA.[12]
• V roce 1966 byl umístěn v blízkosti místa její smrti památník s deskou, na které stojí: "Byla jednou z nás a bude nám chybět" ("She was one of us and we will miss her.")[13]
• Chapelle je jednou z žen oceněných v dokumentárním filmu No Job for a Woman: The Women Who Fought to Report WWII (2011).[14]
• V říjnu 2004 Klub Milwaukee Press uvedl Dickey Chapelle do své Síně slávy.[15][16]
• V roce 2015, Milwaukee PBS o ní natočil dokumentární film s názvem Behind the Pearl Earrings: The Story of Dickey Chapelle, Combat Photojournalist.[13]
• V srpnu 2015 Sdružení bojových korespondentů námořních sborů (Marine Corps Combat Correspondents Association) a brigádní generál Robert L. Denig ji posmrtně udělili ocenění za vynikající služby (Distinguished Service Award, DSA).[17]
• V roce 2017 byla Dickey Chapelle prohlášena za čestnou námořnici na každoroční večeři Sdružení bojových korespondentů námořní pěchoty.[13]

• CHAPELLE, Dickey. Needed - Women in Government Service. [s.l.]: R. M. McBride, 1942.
• CHAPELLE, Dickey. Girls at Work in Aviation. [s.l.]: Doubleday, Doran, 1943.
• CHAPELLE, Dickey. How Planes Get There. [s.l.]: Harper, 1944.
• CHAPELLE, Dickey. What's a Woman Doing Here?: A Reporter's Report on Herself. New York: Morrow, 1962. Dostupné online.
• CHAPELLE, Dickey. Modern Guerrilla WarFare: Fighting Communist Guerrilla Movements : 1941-1961. New York: Free Press of Glencoe, 1962. Kapitola How Castro Won, s. 325–335.