Hexakvark

S první dibaryonovou hypotézou přišel již v r. 1976 Robert Jaffe, který navrhl možnost existence potenciálně stabilního „dihyperonu H“, složeného z kvarků u, d, s, u, d, s jakožto vázaný stav dvou hyperonů Λ.[2]

Pokud by byly v nějaké reakci dibaryony vytvořeny, předpokládá se, že budou přinejmenším v základním (neexcitovaném) stavu relativně stabilní (v řádech běžných pro baryonové rezonance) vzhledem k rozpadu na dva baryony. Bylo navrženo několik experimentů s cílem pozorovat dibaryonové rozpady a interakce. Několik možných rozpadů bylo pozorováno v 90. letech, ale ani v roce 2016 nejsou tato pozorování potvrzena.[3][4][5]

V roce 2014 byla zjištěna přítomnost potenciálního dibaryonu v Forschungszentrum Jülich na energii 2380 MeV. Částice d*(2380) existovala po dobu zhruba 10⁻²³ sekund.[6]

Existuje teorie, podle níž by mohly částice jako jsou hyperony a dibaryony tvořit vnitřek neutronových hvězd[7][8], což by měnilo poměr hmotnosti a průměru těchto objektů způsobem, který by mohl být detekovatelný. Naopak měření neutronových hvězd stanovuje některé limity pro vlastnosti dibaryonů.[9] Velká část neutronů by se mohla přeměnit na hyperony a ty následně sloučit do dibaryonů během rané fáze jejího zhroucení na černou díru. Tyto dibaryony by se rychle rozpadaly na kvark-gluonové plazma během kolapsu nebo na nějaké dosud neznámé skupenství.

Hexakvarky jsou potenciálním kandidátem na temnou hmotu.[10][11]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hexaquark na anglické Wikipedii.