Daniil igumen

Daniel sám sebe popsal jen jako ruského mnicha pravoslavné církve. Jeho identita je po staletí předmětem bádání a různých hypotéz. Je jisté, že měl velmi dobré teologické i klasické řecké vzdělání [1] a že nebyl obyčejným mnichem a poutníkem, protože cestoval vybaven doporučujícím dopisem kyjevského knížete a navázal kontakty na vysoké politické úrovní, především s jeruzalémským králem Balduinem. Z toho se vyvozovalo jeho ztotožnění s Daniilem Ignaťjevičem, který byl biskupem v Jurjevu (1115–1122) a roku 1122 zemřel. Jiná hypotéza ho považuje za igumena ukrajinského kláštera v Černigově a za archimandritu, představeného nad všemi kláštery Kyjevské Rusi. Badatelé poslední doby se kloní k názoru, že jediný klášter, který mohl Daniilovi poskytnout tak kvalitní vzdělání, jaké svým cestopisem prozrazoval, byla Kyjevskopečerská lávra v Kyjevě. Dále se soudí, že Daniil do mnišského řádu vstoupil jako příslušník jihoruské bojarské rodiny, blízké knížeti Vladimírovi, že měl jisté vojenské zkušenosti a dobrou fyzickou kondici, s jakou zvládal obtíže cestování.[2]

Díky Balduinově intervenci se Daniil dostal do Tiberiasu, aniž by na něj zaútočili bandité. Balduin Daniilovi dovolil rozsvítit lampu na Kristově hrobě a na Svatou sobotu ho na bohoslužbu přivedl s sebou, takže snadno pronikl do přeplněného kostela. Z těchto hypotéz se vyvozuje, že Daniil byl na diplomatické misi. Dále uvádí, že v chrámě Kristova hrobu s ním byli přátelé z Kyjeva a z Novgorodu, uvádí mnohá jména. Ta se však také nepodařilo identifikovat. Ze způsobů cestování připomíná poutní cestu s vlastní skupinou souvěrců, jindy cestoval s ozbrojeným doprovodem krále Balduina I., také v karavaně nebo na lodích. Upozorňuje na stálé ohrožení ze strany Saracénů, ale v závěru si pochvaluje, že cestu proletěl důstojně jako orel. K zajímavým detailům patří Daniilovo porovnávání rusko-ukrajinské řeky Snov[3] s řekou Jordán, o níž se domníval, že pramení v jižním Rusku.

Rusky psaný cestopis pochází z prvního desetiletí 12. století, autor jej přesně nedatoval, podle životních dat zmíněných osobností a událostí byl badateli zprvu datován do let 1104–1106. Začátek vstupu na pevninu v Palestině je dán post quem dobytím přístavu a města Akkonu křižáky, k němuž došlo 26. května roku 1104. Před tímto rokem by se tam Daniil lodí nedostal.[4] Rok ukončení cesty není tak pevný, je dán intervalem 1106–1109. V letech 1109–1110 křižáci bojovali o Tripolis, Bejrút a Sidon, kudy by se pak Daniil nemohl vracet. Pokud se na zpáteční cestě zdržel (píše o zajetí piráty), musel stihnout návrat do Kyjeva před smrtí knížete Svatopluka II. Izjaslaviče, jemuž knihu dedikoval. Daniil svůj cestopis nazval Život a cestování igumena Daniila z Ruské země (Житие и хождение игумена Даниила из Русской земли). Její význam tkví v geografické šíři navštívených lokalit (například jen z Konstantinopole do Jaffy zaznamenal délku cesty 1600 verst, to je 1728 kilometrů), dále v rozsahu textů, v jejich obsahu, popisech s množstvím detailů, ve věcném líčení a v literární kvalitě (autor knihu rozčlenil na prolog, vlastní vyprávění a epilog) a ve štěstí, že se dochovala nejen v celistvosti prvního vydání, ale také ve druhém rozšířeném a ilustrovaném vydání. Její oblibu dosvědčuje rovněž řada pozdějších opisů, překladů a tisků až do novověku. Společně s cestopisy Saewulfa z Worcesteru a Sigurda z Norska patří k nejstarším cestopisům křižácké éry ve Svaté zemi.[5]

Kniha je rozčleněna do krátkých kapitol podle témat a oblastí, s návraty:

• Kristovy cesty a zázraky (Ain Karim, Emauzy, Kafarnaum, hora Karmel)