Dagmar Skálová

Dagmar Skálová, roz. Šimková, křtěná Dagmar Eleonora Věnceslava, mezi skauty přezdívaná Rakša (6. listopadu 1912 Plzeň[1] – 15. července 2002), byla významná česká skautka a politická vězeňkyně.

Hrob skautů Dagmar Skálové rozené Šimkové - Rakši a Karla Skály - Čila na Ústředním hřbitově v Plzni
Dagmar Skálová
Rodné jménoDagmar Šimková
Narození6. listopadu 1912
Plzeň
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. července 2002 (ve věku 89 let)
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Plzni
Povoláníaktivistka
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka V. třídy (1997)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Dagmar Šimková se narodila v Plzni. Zde studovala na obecné škole a později na reálném gymnáziu. V roce 1934 vstoupila do skautského oddílu a získala přezdívku Rakša po matce vlčici z Knih džunglí. Byla vůdkyní dívčího oddílu v pražském středisku Šipka. Skautingu se věnovala i se svým manželem dr. Karlem Skálou – Čílem, předúnorovým velitelem Svojsíkovy oblasti.

Po roce 1948 se jako skautská oddílová vedoucí zapojila do protikomunistického odboje. Dne 17. května 1949 byla zatčena v souvislosti s vyšetřováním Prokešova puče, do kterého se zapojili někteří skauti. Jako skautská vedoucí měla společně s dalšími skauty zajišťovat lékařské ošetření a spojení mezi povstalci. Její manžel Karel se podílel na práci štábu a velení celé operace. Dagmar Skálová spolupracovala s Jiřím Navrátilem, který v té době byl vůdce 2. vodního oddílu. Do převratu se zapojili vůdcové a skautští činovníci se staršími členy oddílů. Byli to mimo jiné František Falerski (Bonny), Jiří Řehák (Traper), Pavel Holý (Katug), Ivan Kieslinger (Kyslík) a další.

Pokus o puč v květnu 1949 byl prozrazen. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala statečně, veškerou vinu brala na sebe, částečně ve snaze odvrátit možnost trestu smrti (ty se ženám až do procesu s Miladou Horákovou neudělovaly). Dagmar Skálové se podařilo po dohodě mezi zatčenými, např. i morseovkou, přesvědčit Státní bezpečnost, že zapojení skauti byli přesvědčeni o tom, že jsou pouze součástí velké noční hry pražského Junáka. Tím se podařilo zachránit většinu z nich před odsouzením.[2] Dne 8. srpna 1949 byla odsouzena na doživotí; Jiří Navrátil byl ve stejném procesu odsouzen na 20 let vězení.[3]

Byla vězněna do roku 1965. I ve vězení zůstala aktivní – v roce 1956 patřila do skupiny žen, které napsaly generálnímu tajemníkovi OSN dopisy s protestem proti porušování lidských práv v Československu.[3]

Za své zásluhy a životní postoje obdržela v roce 1997 Řád T. G. Masaryka.

Zemřela roku 2002. Pohřbena byla na Ústředním hřbitově v Plzni, v rodinném hrobě spolu s manželem Karlem.

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu Dagmary Šimkové farnost Plzeň
  2. ŠANTORA, Roman; NOSEK, Václav; JANOV, Slavomil, DOSTÁL, Václav. Skautské století. 1. vyd. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum, 2012. ISBN 978-80-86825-72-4.
  3. Skauti si v Plzni připomenou 60. výročí odsouzení hrdinky. www.adam.cz [online]. Česká rada dětí a mládeže, 2009-08-06 [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. (česky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.