Dům čp. 696 Dukelských hrdinů

Rohový třípatrový dům s nárožním rizalitem je situován na rohu třídy Dukelských hrdinů a Heřmanovy ulice. Rizalit na nároží zakončuje vykrajovaný štít s ornamentální výzdobou. Jeho výzdobu tvoří režné zdivo. Výzdobu přízemí tvoří rustika. Nároží prvního a druhého patra zdobí bosáž lemující na nároží a na obou křídlech i rizalit. Oproti dvěma dalším domům v ulici Dukelských hrdinů 693 a 694 je u domu čp. 696 schéma výzdoby lehce pozměněno v kompozici, technice i námětu. Ve třetím patře se střídá dvojice oken s oknem jediným. Mezi okny třetího patra jsou na keramických kachlích slavné postavy české historie - kněžna sv. Ludmila a kníže sv. Václav a postavy blíže neurčených panovnic.[1]

Autorem návrhu je český architekt Jan Zeyer náležející ke generaci Národního divadla. Jeho bratr byl významný český básník Julius Zeyer.[2] Na počátku své stavitelské dráhy Zeyer v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Wiehlovým pojetím české novorenesance byl Zeyer ovlivněn i v dalších letech. Dokladem tohoto ovlivnění je mimo jiné i dům čp. 696.[3][4][5][6] Zeyer společně s Wiehlem v Praze navrhl a postavil 5 činžovních domů. Wiehlovo a Zeyerovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost odborníků a příznivý ohlas veřejnosti. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení stavby domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé, kde se Antonín Wiehl v průběhu stavby inspiroval rekonstrukcí Schwarzenberského paláce dokončenou Josefem Schulzem v roce 1871, jmenovitě konzolovou římsou.[7] Wiehlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jejich úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů a inženýrů v království Českém jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..."[6][8][9]Zeyer s Wiehlem navrhli a realizovali ještě Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5, Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici, Dům s taneční školou Karla Linka čp. 1050 v Praze 1, Divadelní ul. 12, Krocínova ul. 1. (1875–1876), Dům čp. 1035/17 Karolíny Světlé (1876).[3][4][5] Podobně Wiehl ovlivnil i Karla Gemprle, se kterým spolupracoval po Zeyerovi.[10]Po ukončení spolupráce s Wiehlem Zeyer realizoval čtyři nájemní domy ve spolupráci s architektem Viktorem Skůčkem.[11][12][13]

Výzdoba domu odpovídá orientaci novorenesančních architektů, malířů a sochařů na historická a vlastenecká témata[14] na cykly ze života a český folklor.[15] Koncepce fasády také ukazuje Zeyerovo ovlivnění Wiehlem a stylem „mluvící architektury“: objevují se zde slavné postavy české historie - kněžna sv. Ludmila a kníže sv. Václav.[1] Tematika sgrafit ukazuje na Alšovo pojetí malířské výzdoby novorenesančních budov.[16]

Dům Zeyer navrhl a postavil v době, kdy si již 10 realizacemi získal jméno jako významný novorenesanční architekt a stavitel. V téže době jako dům čp. 696 na třídě Dukelských hrdinů (v roce 1894) Zeyer navrhoval a stavěl v podobném stylu další 2 nájemní domy na dnešní třídě Dukelských hrdinů[1] a Řeznický dům na rohu Bubenského nábřeží a Argentinské ulice.[17] Významně se tak zapsal do vytváření tříd a ulic Holešovic - Buben jako nové pražské čtvrti. Další 4 stavby Zeyer realizoval mimo Prahu. Na výzdobě fasády domu Zeyer uplatnil obě svá oblíbená kompoziční řešení spočívající v architektonicky oddělených výškových polích: výšková pole slouží pro individuálně určené figury a horizontální pásy byly optimální pro vylíčení děje. Sloučením obou řešení rozdělením horizontálního pásu na několik obdélných polí mohl autor popsat několik různých dějů v řadě za sebou. Takto například zpracovat témata ze života měšťana a alegorie jeho ctností Mikoláš Aleš (podle Wiehlovy představy) na Wiehlově domě.[17]