Dětská hra

V prvních osmnácti měsících dochází souběžně s rozvojem schopností dítěte také k růstu množství hravých aktivit, do kterých se dítě zapojuje. Do sedmi měsíců se dítě zaměřuje pouze na jeden předmět, se kterým různě manipuluje, třese s ním nebo s ním hází. Pokud má k dispozici více hraček/věcí, zaměří se pouze na jednu z nich a zbytek odhodí. S postupem času si začne hrát již se dvěma hračkami, se kterými nejdříve tluče o různé povrchy a následně o sebe navzájem. Následuje období, ve kterém věci různě urovnává a uspořádává. Během prvního roku a půl tedy dochází k hlavním změnám v koordinaci vnímání a pohybů dítěte – jedná se o senzomotorické období a hlavní náplní dítěte je tedy senzomotorická hra (tj. hra spočívající v manipulaci s předměty, exploraci a pohybování se v prostoru – kroutivé pohyby, spontánní procvičování a neustálé opakování pohybů).

Od dvou let dále dochází i díky stimulaci různými podněty k rozvoji kognitivních schopností dítěte, čímž se hra dostává na další úroveň, dítě si uvědomuje stálost objektu, dochází k rozvoji symbolického myšlení a představ. Děti si hrají na něco jen „jako“, předstírají a vymýšlejí si. Toto hrové předstírání (symbolická hra) se objevuje nejčastěji mezi 18 měsíci a 7-8 roky. Jednotlivé hračky mohou v mysli dítěte zastupovat de facto cokoli (např. láhev s vodou na provázku představuje pejska na vodítku), později dítě dokonce pracuje s imaginárními představami (např. houpe v rukou imaginární miminko). Díky této hře, která je předlogické povahy, dítě experimentuje se svými emocemi, snaží se pomocí názorného znázornění porozumět záhadné události, osvěžuje si nejasné vzpomínky nebo mu fantazie pomáhá překonat nepříjemné stavy.

Mnoho her začíná tím, že dítě začne opakovat to, co se původně stalo čistě náhodně. Čím je starší, tím se množství her zvětšuje, neboť díky novým schopnostem je dítě schopno provádět rozmanité činnosti, na druhou stranu se ale množství zároveň omezuje kvůli omezenějšímu množství nových podnětů, které dítě dokážou zaujmout. Kromě opakování činností děti velmi rády imitují osoby, věci nebo činnosti, které v okolí vidí. V rámci symbolické hry pak velmi často napodobují povolání nebo činnosti rodičů – chtějí mít stejnou vařečku a stejnou mouku, jako má jejich maminka, nebo sešit a tužku jako jejich otec vyplňující křížovku (je jedno, že jejich čmáranice zdaleka není čitelná, důležitá je symboličnost a samotný akt nápodoby). Dítě se učí něčemu novému díky pozorování druhých a následné imitaci.

Důležitým poznatkem je vývoj hry ve smyslu hry sociální - dítě si zpočátku hraje samo (samostatná hra), následně vedle ostatních (paralelní hra) a nakonec s ostatními (sdružující a kooperativní hra).

• Samostatná hra - Až do období předškolního věku se jedná o hru samostatnou. Děti manipulují s hračkami, explorují nebo pozorují hru ostatních, aniž by se jí ale samy účastnily.
• Paralelní hra - Hra batolat je označována jako paralelní, kdy si děti sice hrají vedle sebe, avšak každé „na svém písečku“, stále jsou to samostatné jednotky, které zajímá jejich vlastní svět. Mají například problém porozumět tomu, když si od nich jiné dítě půjčí jejich hračku – myslí si, že to, co dají z ruky, zákonitě přestává být jejich.
• Sdružující a kooperativní hra - Starší batolata jsou schopna se účastnit sdružující hry s ostatními dětmi, pořád je ale pro ně primární jejich vlastní podíl. Teprve až děti v předškolním začínají být schopné s ostatními kooperovat. Dochází ke spolupráci a soupeření, vedení a podřízení se, řešení konfliktů a uzavíraní kompromisů s vrstevníky. Dítě od 8 let si velmi nerado hraje samo a společnost dalších dětí je pro něj zásadní (hračky přestávají mít takový význam jako doposud, namísto toho jsou mezi dětmi oblíbené všelijaké sportovní aktivity, ve kterých mohou skákat, běhat atd.). Součástí organizovaných her začínají být jednoduchá pravidla, které se děti navzájem učí dodržovat, vymezují si své role a cíle.

Tyto změny mohou mít negativní vliv na schopnost dítěte uchovat informace, neboť dětský mozek není přizpůsoben k tomu přijímat jednolité a obsáhlé množství informací bez dostatečné stimulace novými podněty a nemožnosti střídání rozmanitých aktivit. Některé děti jsou navíc poháněny k tomu, aby přijímaly role dospělých a připravovaly se na budoucnost už v nízkém věku, aniž by měly dostatečný prostor angažovat se ve volné explorační hře. Rodiče touží po tom, aby jejich dítě bylo úspěšné, a zajišťují jeho účast ve všemožných aktivitách. Již od raného dětství děti sledují vzdělávací programy v televizi i na počítačích, dostávají specializované knihy a speciální hračky, které mají zajistit jejich excelentní vývoj. Po škole navštěvují mnoho kroužků, které mají dále rozvíjet jejich talent a schopnosti. Jejich veškerý volný čas je naprogramován jejich rodiči, kteří s vidinou zajištění dokonalého vývoje svého dítěte nadměrně zatěžují jeho kapacitu.

Kromě touhy rodiče po tom být tím nejlepším rodičem, se také projevuje mnohem silnější strach o dítě než v minulých stoletích. Výzkumy zjistily pokles nejen v samotné míře volné hry u dětí, ale také celkového množství času stráveného hraním si, snížením množství konverzace se členy rodiny a snížením času sledování televize. Oproti tomu výrazně vzrostlo množství času, které děti tráví ve škole a při vypracovávání domácích úkolů a přípravě do školy. Také výrazně vzrostlo množství času stráveného nakupováním s rodiči. Pokles volné hry u dětí je zjevný při samotném pohledu na veřejná prostranství – čím dál méně dětí se zdržuje se svými vrstevníky venku. Kromě vlivu času stráveného u počítače a hraním počítačových her se na tomto trendu projevují také postoje samotných rodičů, kteří své děti od hraní si venku odrazují nebo jim to přímo zakazují, a to z důvodu strachu o jejich bezpečnost. Přestože hra na počítači je pro děti velmi atraktivní, většina z nich v průzkumech uvedla, že hra s kamarády venku je aktivita, která jim přináší největší radost a tuto aktivitu výrazně preferují před sledováním televize nebo hraním si na počítačích.

Všechny tyto změny se mohou podílet na rozšiřování psychopatologie mezi dětmi a adolescenty.

Pro některé děti může být uspěchaný styl života velmi stresující a může přispívat k rozvoji úzkostí a deprese. Zvyšující se tlak na úspěch dítěte může vést k tomu, že se dítě začne škole vyhýbat a začne mít somatické potíže. Mimo zvyšování úzkosti a depresí, perfekcionismu a pocitu bezmocnosti nad vlastním životem dochází také k růstu narcismu. Ve chvíli, kdy dítě již odmala tráví většinu času se samostatnými aktivitami, je pravděpodobné, že se začne zaměřovat samo na sebe, na své úspěchy a na svou jedinečnost. Neustálá na sebe zaměřená aktivita se může projevit v navýšení míry narcismu.

Je důležité najít rovnováhu mezi snahou dítě obohacovat novými informacemi a rozvíjet jeho schopnosti, a mezi poskytováním prostoru pro samovolnou vlastní hru dítěte, ve které si samo určí a vybere, jak využije svůj volný čas. Volná hra má pro dítě velký význam – pomáhá mu vytvářet vnitřní zájem (motivaci) a osobní cíle, dítě v ní uplatňuje svou fantazii, své schopnosti, svůj potenciál, hra mu pomáhá ve zpracování vlastních emocí, skrze hru se učí dělat rozhodnutí, řešit problémy. Má kontrolu nad vlastním životem a přizpůsobuje si fyzické i sociální prostředí, zároveň se učí se svými kamarády zacházet jako se sobě rovnými.