configure

Buildování softwaru ze zdrojových kódů byl obvyklý postup na většině starších unixových systémů. Po rozbalení distribučního archivu je třeba obvykle provést tři kroky:

• přizpůsobení zdrojových textů pro požadovanou platformu,
• překlad kódu, resp. jeho sestavení,
• instalaci vytvořených programů a případných dalších souborů, aby je bylo možné používat

Skript configure provádí první z těchto kroků.

Typický postup pro instalaci softwaru ze zdrojových textů stažených z Internetu je následující:

$ tar zxvf balíček-verze.tar.gz
$ cd balíček-verze
$ ./configure
$ make
$ /bin/su
$ make install

Některé balíčky lze nainstalovat i bez práv správce, tj. bez použití příkazu su. Na některých systémech lze poslední dva příkazy nahradit příkazem sudo make install. Oproti starším návodům je třeba na mnoha systémech psát příkaz ./configure s tečkou a lomítkem na začátku, aby interpret příkazů spustil skript configure z aktuálního adresáře. Na starších systémech interpret příkazů hledal programy a skripty i v aktuálním adresáři, což je nyní považováno za bezpečnostní riziko.[1]

V balíčku bývá často soubor s popisem, jak balíček přeložit a nainstalovat. Obvykle se jmenuje INSTALL, případně mohou být informace obsaženy v souboru Readme.

Příkaz ./configure zkusíme nejprve spustit bez parametrů; pokud se spuštěný skript dotazuje na informace o systému, které neznáme, odpovídáme stisknutím klávesy ↵ Enter - skript obvykle doplní implicitní hodnoty nebo hodnoty, které určí otestováním systému.

Příkaz ./configure může doplněn parametry; jejich seznam se vypíše zadáním

$ ./configure --help

Mezi důležité parametry patří --prefix=PREFIX, udávající, v jakém stromě adresářů budou umístěny soubory potřebné pro provozování programů z balíčku a --exec-prefix=EPREFIX, udávající, v jakém stromě adresářů budou umístěny binární programy. Konkrétní jména adresářů lze zadat pomocí parametrů—bindir=DIR user executables [EPREFIX/bin]

 --sbindir=DIR          system admin executables [EPREFIX/sbin]
 --libexecdir=DIR       program executables [EPREFIX/libexec]
 --datadir=DIR          read-only architecture-independent data [PREFIX/share]
 --sysconfdir=DIR       read-only single-machine data [PREFIX/etc]
 --sharedstatedir=DIR   modifiable architecture-independent data [PREFIX/com]
 --localstatedir=DIR    modifiable single-machine data [PREFIX/var]
 --libdir=DIR           object code libraries [EPREFIX/lib]
 --includedir=DIR       C header files [PREFIX/include]
 --oldincludedir=DIR    C header files for non-gcc [/usr/include]
 --infodir=DIR          info documentation [PREFIX/info]
 --mandir=DIR           man documentation [PREFIX/man]

Od verze 1.3 automake navíc umožňuje zadáním

$ DESTDIR=kořen make install

při instalaci předřadit před PREFIX a EPREFIX jméno adresáře, do kterého má být celá struktura souborů instalována (což je vhodné při vytváření RPM balíčků nebo instalaci na disk jiného počítače zpřístupněný pomocí například NFS jako adresář kořen).

Pokud balíček umožňuje vytvářet varianty s různou funkčností nebo předpokládající přítomnost určitého balíku na cílovém systém, lze tyto varianty vybírat pomocí—enable-VLASTNOST—enable-VLASTNOST=hodnota—disable-VLASTNOST—with-BALÍK—without-BALÍK

Další parametry je možné skriptu configure dodat pomocí parametrů tvaru jméno=hodnota - například

Pro zadání architektury lze použít parametry --build=ARCHITEKTURA, při křížovém překladu --host=ARCHITEKTURA nebo --target=ARCHITEKTURA.

Na konci svého běhu vypíše configure zprávu do config.log. Příkaz ./configure --help vypíše seznam parametrů, které je možné použít v příkazovém řádku pro povolení nebo zakázání volitelných vlastnosti, například:

$ ./configure --libs="-lmpfr -lgmp"
$ ./configure --prefix=/home/myname/apps

První řádek vyžaduje použití knihoven mpfr a gmp. Druhý řádek požaduje, aby výsledný balíček byl nainstalován do adresáře /home/myname/apps. Soubor INSTALL by měl obsahovat návod, co dělat, když build balíčku selže.

Pro zjednodušení multiplatformního vývoje softwaru vytvořili vývojáři softwaru GNU's Autotools[2], což je sada skriptů, které otestují systém, na kterém jsou spuštěny, pro nastavení prostředí, architekturu platformy a existenci a umístění souborů požadovaných pro build a běh softwaru. Získané informace se ukládají do souboru configure.ac (dříve do configure.in), odkud je skript configure čte v průběhu buildu.

Kontrolu závislostí lze na novějších systémech provést pomocí pkg-config, který využívá makra PKG_CHECK_MODULES v m4. Před nástupem pkg-config byla často vytvářena zvláštní makra v m4 pro hledání souborů potřebných pro vyhledání knihoven, na kterých software závisí.

Prvním programem, který používal skript configure byl Usenet klient rn, který napsal Larry Wall v roce 1984. Skript byl napsaný ručně a při svém běhu vypisoval žertovné komentáře. Stále přežívá jako součást buildovacího systému programu trn.

Ekosystém programů pro automatizaci vytváření configure skriptů se od té doby značně rozšířil; k nejpoužívanějším patří systém GNU Autoconf.