Chymotrypsin

Chymotrypsin je trávicí enzym ze skupiny proteáz, konkrétně serinových proteáz (podobně jako trypsin či elastáza). V lidském těle je vyráběn v slinivce v neaktivní formě jako chymotrypsinogen a následně vylučován do dvanáctníku, kde se spolupodílí na trávení bílkovin. Rozlišují se tři varianty enzymu, A, B a C.[1]

Chymotrypsin

Aktivní chymotrypsin z bovinního (kravího) pankreatu má molekulovou hmotnost 21 600 Da a obsahuje 241 aminokyselin uspořádaných v 3 polypeptidových řetězcích.[2]

Funkce

Chymotrypsin je střevní endopeptidáza schopná štěpit bílkovinné řetězce. Nedělá to ovšem na náhodných místech, nýbrž vždy na peptidové vazbě za velkými hydrofobními aminokyselinami, které se specificky vážou do speciální hydrofobní rýhy ve vazebném centru enzymu. [3] Těmito hydrofobními aminokyselinami jsou myšleny fenylalanin, tryptofan a tyrosin, štěpení bílkovin se odehrává na C-straně těchto aminokyselin.[2]

Přitom patří mezi tzv. serinové proteázy, což znamená, že v aktivním centru se vyskytuje důležitá serinová skupina, která provádí „nábojovou štafetu“ s dalšími zbytky, zejména s histidinem. V dvanáctníku pracuje při pH 7,5-8,5.[1]

Produkce

Podobně jako ostatní proteázy, jež jsou součástí pankreatické šťávy, také chymotrypsin (přesněji jeho neaktivní forma, chymotrypsinogen) je vylučován acinárními buňkami slinivky břišní, a to řízenou exocytózou vnitrobuněčných váčků (zymogranulí) obsahujících tyto enzymy. Spolu s pankreatickou šťávou je pak chymotrypsin dopraven do střeva a zde aktivován.[1] Aktivace probíhá pomocí dalšího pankreatického enzymu – trypsinu, který je vylučován spolu s chymotrypsinogenem v podobě trypsinogenu (a musí být tedy v první řadě aktivován, a to enterokinázou).[4] Co se týče přesnějšího mechanismu aktivace, chymotrypsinogen je nejprve trypsinem rozštěpen na dva (stále spojené) polypeptidy, kterýžto komplex se označuje jako π-chymotrypsin. Ten následně autolyzuje (katalyticky sám sebe štěpí) na α-chymotrypsin, čili vlastní aktivní chymotrypsin.[3]

Reference
  1. VODRÁŽKA, Zdeněk. Biochemie. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-0600-4.
  2. LEHNINGER, Albert L., David L. Nelson, Michael M. Cox. Lehninger principles of biochemistry. 3rd. vyd. New York: Worth Publishers, 2000. Dostupné online. ISBN 1-57259-931-6.
  3. VOET, D.; VOETOVÁ, J. Biochemie. 1. čes. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85605-44-9. S. 615–616.
  4. SILBERNAGL, Stefan; DESPOPOULOS, Agamemnon. Atlas fyziologie člověka. 6.. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 448 s. ISBN 80-247-0630-X.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.