Chuchelská bitka

Přednášky na Karlo-Ferdinandově univerzitě byly původně v latině, od roku 1763 se začalo přednášet i v němčině, která se postupně stala hlavním vyučovacím jazykem. Po roce 1848 byly v nabídce i ojedinělé české přednášky, zkoušky se ale i nadále konaly jen v němčině. V 60. letech již v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity. Rakouská Říšská rada rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. Toto řešení však jak němečtí, tak čeští studenti odmítli. Němečtí studenti se obávali, že německou část stihne stejný osud jako německou část Polytechnického ústavu rozděleného v roce 1869, která se stala bezvýznamnou, zatímco česká polytechnika se zařadila mezi nejvýznamnější inženýrské školy v Habsburské monarchii. Čeští studenti si rozdělení nepřáli, protože od roku 1870 již měli ve škole většinu. V polovině června 1881 národnostní napětí vzrostlo poté, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci na úspěch.

Napětí vyvrcholilo v pondělí 27. června 1881, kdy byly zveřejněny výsledky voleb do obchodní komory, v nichž uspěli němečtí kandidáti, a zároveň tento den začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria (založeného v Praze v únoru 1861), spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu, což čeští studenti považovali za provokaci.

V úterý 28. června na 10. hodinu se členové Corps Austria a jejich příznivci přesunuli parníkem na slavnost do restaurace v Malé Chuchli (Kuchelbad), kde jim hrála pozvaná kapela 36. pěšího regimentu. Souběžně se v Národních listech objevil český inzerát s výzvou: „Dnes dostaveníčko odpoledne v Chuchli! Kdo můžeš, přijeď do 4 hodin, parníky šroubové jezdí po celé odpoledne.“ V reakci na to u vstupu do restaurace preventivně hlídaly stráže s nasazenými bajonety, později byl povolán oddíl četnictva. Po výzvě se celé odpoledne shromažďovalo v Chuchli velké množství českých studentů, kteří se usadili v zahradě, kde zpívali nacionalistické písně (například Hej, Slované, kterou účastník oslavy Josef Neuwirth ve své zprávě nazval „Hrom a peklo“).

Němečtí studenti se snažili si českých studentů nevšímat, avšak čeští studenti začali zpívat rakouskou státní hymnu, při níž se postavili a smekli, a poté nechali německým studentům vzkázat, aby, až zazní opět státní hymna, také povstali. Když byl kapelník pověřen zahrát hymnu podruhé, němečtí studenti ji zazpívali společně s českými a nějakou dobu byl klid. Pak náhle přiletěl z prostoru, kde byli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, který nikoho nezranil, současně zazněl k německým studentům výkřik: „Čepice dolů!“, tento požadavek však němečtí studenti nesplnili. Princ Johann zu Thurn-Taxis, přítomný mezi studenty Corpsu, byl opakovaně bouřlivě označován za odpadlíka národa. Na opakované výzvy německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, postavil četnický komisař mezi české a německé studenty asi 20 četníků.

Pak zaznělo od českých studentů zvolání: „Němečtí psi, domů!“ a mezi německé studenty přilétla sklenice, kterou byli zraněni hosté JUDr. Heinrich Feitis a host ze svazu „Saxonia“ pan Angeger. Tato první sklenice vyvolala všeobecnou spršku létajících sklenic. Němečtí studenti si chránili hlavy zvednutými židlemi a soustředili se dozadu. Aby se vyhnuli těmto útokům, snažili se pod ochranou četnictva a s židlemi nad hlavami dostat na svůj parník. Přispěchavší hostinský je však donutil nechat židle v hostinci. Za prchajícími studenty a jejich hosty létaly sklenice, lahve i kameny, přičemž byl německý technik pan Lumpe trefen velkým kamenem do hlavy a upadl s těžkým zraněním v bezvědomí na zem. Lékař Dr. Sievert z Greifswald raněného zvedl a odnesl na loď. Německý právník Pick dostal do hlavy ránu velkým klackem, po které také upadl do bezvědomí, ale opět nabyl vědomí poté, co s ním jeden z Čechů zacloumal. Ostatní studenti se zatím chaoticky rozprchli přes železniční a silniční násep a na zalesněné úbočí a málo z nich vyvázlo bez zranění.

Teprve když útoky trochu polevily, odvážili se Němci ze svých úkrytů a pokradmu se dostali na parník, kde Dr. Sievert ošetřoval raněné, zatímco se čekalo na chybějící studenty. Po dvou hodinách došla od jedné z hlídek zpráva, že někteří studenti došli do Radotína a kvůli obavám z dalších útoků se vrátí do Prahy až vlakem druhý den ráno. Parník vyrazil v 11 hodin v noci do Prahy. Při průjezdu pod pražským Podskalským mostem dostal parník další spršku kamenů, jeden člen lodní posádky byl přitom významně zraněn na ruce. Těžce ranění byli v Praze odvezeni do Všeobecné nemocnice. Za fiakrem, který je vezl do nemocnice, běželo asi dvacet českých mladíků. Jeden z nich byl zatčen, když sbíral kameny, aby je házel po vozu.

V národnostním napětí Prahy 19. století se jednalo o první plánovitě uskutečněný střet. V přímé reakci na tuto událost skončily diskuse o rozhodnutí z května 1881 a univerzita byla následujícího roku rozdělena.

K události došlo 17 dní po otevření a měsíc a půl před požárem pražského Národního divadla, přičemž existují konspirační teorie, které souhru náhod, které způsobily požár a ztížily jeho hašení, dávají do souvislosti s národnostním napětím.[3]

Historický průvodce Prahou z roku 1929 uvádí, že událost rozvířila veřejnost i mimo Rakousko a že za ni byli „naši lidé“ ještě dlouho persekvováni.[4] Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení.[5] Bitka zhoršila vztahy mezi českým a německým národem; například v Hostinném reagovali němečtí obyvatelé na zprávu tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců, což vedlo k tomu, že se tam česká menšina semkla a založila svůj první místní spolek, přičemž jeho zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, v němž česká menšina nacházela útočiště.[6]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kuchelbader Schlacht na německé Wikipedii.

• Josef Neuwirth: Blutige Krawalle. In: Bohemia (Prager Tageszeitung). 29. 6. 1881 (přetisk: Wolfgang Wolfram von Wolmar: Prag und das Reich. Dresden 1943, str. 314 a násl.)
• Egon Erwin Kisch: Die Kuchelbader Schlacht. In: Prager Tageblatt, 8. 6. 1930, též in: Prager Pitaval. Späte Reportagen. Berlin und Weimar 1969, 5. Auflage 1992, str. 267–271
• Julius Kraus: Prag, 1908 (román pojednávající též o Chuchelské bitvě)
• Harald Lönnecker: Von „Ghibellinia geht, Germania kommt!“ bis „Volk will zu Volk!“ - Mentalitäten, Strukturen und Organisationen in der Prager deutschen Studentenschaft 1866–1914, in: Sudetendeutsches Archiv München (Hrsg.), Jahrbuch für sudetendeutsche Museen und Archive 1995–2001, München 2001, str. 34–77
• Roman Laube: Vltavské parníky ve střetnutí u Chuchle roku 1881. In: Miroslav Hubert ed.: Lodě a plavba na střední Vltavě. Praha, Mare-Czech, 2008, s. 101-106.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Chuchelská bitka na Wikimedia Commons