Chůze (esej)

H. D. Thoreau se na svých toulkách přírodou často setkával s různými formami divokosti, která ho se vzrůstající intenzitou přitahovala. Na toto téma sepsal přednášku nazvanou „Divočina" (The Wild), kterou poprvé uvedl v roce 1851. Stále ji však rozšiřoval a nakonec ji rozdělil na dvě části, z nichž druhá nesla název „Chůze" (Walking). Když pak v roce 1862, krátce před smrtí, upravoval některá svá díla k publikaci, obě části opět sloučil a výsledný esej nazval „Chůze". V tomtéž roce ho (již posmrtně) otiskl časopis Atlantic Monthly.[1] Knižně vyšla „Chůze" poprvé v roce 1863 v souboru nazvaném Excursions (Toulky přírodou).

„Procházet se s ním bylo potěšením a poctou. Krajinu znal jako liška nebo pták a stejně jako oni jí procházel volně svými vlastními stezkami. (...) Takovému průvodci se musel člověk poslušně podřídit a odměna za to byla obrovská,“ napsal o Thoreauovi jeho přítel a mentor Ralph Waldo Emerson.[2] Ten ve svém deníku také popsal Thoreauovu běžnou výbavu: „Objevil se Henry – v podpaží zpěvník, v němž lisoval květiny, v kapse dalekohled na pozorování ptáků, dále měl mikroskop, s jehož pomocí počítal tyčinky květů, a deník, zavírací nůž a provázek. Na sobě měl pevné boty a odolné šedé kalhoty, a byl tak připraven čelit cesmínolistým dubům a popínavým keřům a vylézt na strom kvůli jestřábímu hnízdu. Když se někde brodil, tvořily významnou část jeho výzbroje jeho silné nohy.“[3] Thoreau se dle svých vlastních slov snažil každý den strávit alespoň čtyři hodiny pěšími toulkami po lesích, kopcích a polích v okolí svého rodného města Concordu.[4] Chůze pro něho však neznamenala pouhý pohyb či tělesné cvičení, ale především cvičení duševní. Stejně tak mu tyto výpravy nesloužily jen k empirickému zkoumání přírody, ale spíše k poznávání sebe sama. Na přírodě si cenil i jejích estetických kvalit a její nemateriální hodnoty pro člověka. Už ve své době (polovina 19. stol.) varoval před nebezpečím zastavění krajiny a jejího rozdělení na soukromé pozemky.

V některých částech „Chůze" se projevuje vliv Emersonova amerického transcendentalismu, například v pasáži, kde Thoreau píše: „Rádi bychom vyrazili na cestu, kterou jsme se v tomto fyzickém světě dosud neubírali a která je dokonalým symbolem stezky, po níž rádi kráčíme ve svém vnitřním a myšlenkovém světě."[5] Základy tohoto uvažování lze nalézt v Emersonově Přírodě: „Jednotlivé přírodní skutečnosti jsou symboly jednotlivých duševních skutečností."[6]

Už na začátku eseje autor obhajuje „absolutní svobodu a divokost" a tomuto tématu se věnuje v jeho druhé části. Oslavuje divokost, v níž spatřuje „zachování světa" a kterou se snaží kromě přírody hledat také v hudbě a literatuře. Její význam spatřuje i v tom, že lidé, kteří v sobě mají alespoň trochu „divokého", se tak snadno nestávají krotkými a poddajnými členy společnosti. Volá po ochraně divočiny a mimo jiné zde pokládá základy amerického hnutí ochrany přírody. „Chůze" i další Thoreauovy texty ovlivnily např. Johna Muira (1838–1914), který se zasadil o vznik kalifornských národních parků Sequoia a Yosemite a jiných chráněných oblastí.[7]

Svůj ohlas našly Thoreauovy myšlenky vyjádřené v tomto eseji i u básníka, esejisty a environmentalisty Garyho Snydera, který na ně v knize Praxe divočiny navazuje: „Thoreau říká: ,Dejte mi divokost, jejíž pohled nesnese žádná civilizace.' Takovou určitě není těžké najít. Těžší je představit si civilizaci, která by pohled divokosti snesla – a právě o to se musíme pokoušet. Divokost neznamená jenom zachování světa, je to svět sám."[8]

Hned v prvním vydání „Chůze" v Atlantic Monthly upravil spolumajitel listu a editor James T. Fields (1817–1881) v textu několik pasáží obsahujících Thoreauvy neortodoxní zmínky o křesťanství. Fields se zřejmě obával, že by popudily čtenáře. Prvním takovým zásahem bylo vypuštění slov „pozemské i nebeské" ve větě: „Člověk, který se odhodlá žít, je čistotou svého vztahu k zákonodárci povznesen nade všechny zákony pozemské i nebeské." (s. 34-35) V dalším odstavci byl z věty „Kristus, Dante, Bunyan a jiní měli zřejmě lépe vycvičené myšlení než my..." vyškrtnut Kristus. V následující větě „I Muhammad měl mnohem víc pro co žít, ba i zemřít, než mají obvykle křesťané, kteří při zaslechnutí jeho jména vřískají." došlo k nahrazení slova „křesťané" slovem „mnozí". Posledním zásahem bylo sloučení a změna dvou vět: „Vzbuzuje cosi, co nenajdeme u Platóna ani v Novém zákoně. Je to novější zákon..." (s. 39). Ty měly ve výsledném textu následující podobu: „Vzbuzuje cosi, co je novějším zákonem."[9]

(Čísla stran odkazují k vydání „Chůze" v souboru Toulky přírodou, Paseka, 2010)

1. V souborech:

• Toulky přírodou a pohledy do společnosti. Praha : Jan Laichter, 1925. Překlad: Zdeněk Franta.
• Štyri eseje. Marek Šulík, 2009. Překlad: Martina Fedorová. ISBN 978-80-970231-0-2 (slovensky)
• Toulky přírodou. Praha : Paseka, 2010. Překlad: Jan Hokeš. ISBN 978-80-7432-038-5

2. Samostatná vydání:

• Chůze. Brno : Zvláštní vydání, 1995. Upravený překlad Zdeňka Franty. ISBN 80-85436-36-1
• Chůze. Praha : Dokořán, 2010. Překlad: Jaroslava Kočová. Ilustrace: Lucie Straková. ISBN 978-80-7363-317-2