Církevní tajemník

Církevní tajemník byla v době komunismu funkce při krajských a okresních národních výborech v Československu, jejímž cílem bylo monitorování činnosti církví (nejen katolické, ale také nekatolických) ve spádové oblasti (okres nebo kraj). Funkce byla zavedena tzv. Církevními zákony ze dne 14. října 1949 a samovolně zanikla po roce 1989.

Činnost církevních tajemníků

Činnost církví dozoroval a případně do ní zasahoval tzv. Státní úřad pro věci církevní, dbající na dodržování zákonů, kterými chtěl stát dostat činnost církví pod kontrolu. Na úrovni krajů a okresů existovala pak funkce církevních tajemníků, kteří byli zaměstnanci příslušných národních výborů. Udržovali kontakty s jednotlivými duchovními (mnohdy šlo o vnucený kontakt, o který duchovní příliš nestáli), vyhodnocovali (leckdy dosti svérázně) jejich činnost a podávali o ní zprávy nadřízeným orgánům. Církevní tajemník také mohl o nedělích navštěvovat namátkově bohoslužby v obvodu své činnosti a kontrolovat, zda nedochází k „nežádoucím jevům“, či zda jsou plněny státní příkazy. V roce 1950 takto bylo kontrolováno například, zda byl v jednotlivých farnostech dodržen zákaz četby pastýřského listu Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky.

Církevní tajemníci také navrhovali postihy pro duchovní, kteří se odmítali státnímu dozoru podřídit. Zasahovali rovněž do běžného života jednotlivých farností. Chtěl-li kněz uspořádat nějakou akci (například pouť a podobně) mimo vlastní kostel, musel žádat příslušného církevního tajemníka v dostatečném předstihu o souhlas. Církevní tajemník mohl také spolurozhodovat o udělení tzv. státního souhlasu pro jednotlivé duchovní (šlo o místně omezené dovolení pro konkrétního kněze k veřejné pastorační činnosti). V závislosti na tomto souhlasu také církevní tajemník dával souhlasy k výpomocem mezi jednotlivými kněžími (byl-li kněz nemocný, nebo z jiného důvodu potřeboval, aby jej někdo zastupoval, musel se dohodnout s tím, koho o zastupování požádal, a následně musel žádat souhlas církevního tajemníka, teprve poté, co takový souhlas dostal, bylo zastupování "legální").

Odkazy

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.