Bučkovy sady

Roku 1786 zakoupil Josef Ignác Buček z Heraltic (1741–1821) v Předním Ovenci (Bubeneč) rozsáhlé pozemky se dvory čp. 1 a čp. 6. Uprostřed této nezastavěné a pouze zemědělsky využívané půdy se nacházela roklinka, kterou protékal bezejmenný potok. Svahy roklinky a její okolí inspirovaly nového majitele k založení veřejného parku podle vzoru anglických romantických parků – při úpravách zde vznikly promenádní aleje a klikaté cesty mezi keři a skupinami stromů. Bučkův přítel Josef Emanuel Canal de Malabaila (1745–1826) v té době zakládal na území Vinohrad zahradu Kanálku a další jejich vrstevník baron Jakub Wimmer (1754–1822) dal vzniknout Wimmerovým sadům. V Karlíně Jan Ferdinand ze Schönfeldu (1750–1821) otevřel park Rosenthal (Růžodol).

Na vyvýšeném místě v severovýchodní části sadů stála od roku 1793 empírová vila s výrazným sloupovým portikem, která sloužila pro výletníky jako pohostinství – zahradník v ní prodával občerstvení (smetanu a chléb), uvařil kávu z donesených zrnek a čepoval pivo. Sládek v purkrabském pivovaře František Hamous se roku 1793 dožadoval zastavení „šenku piva v Bučkově zahradě“ z důvodu konkurence. Když roku 1810 koupil Buček hostinec Na seníku, ve kterém se čepovalo purkrabské pivo, důvody ke stížnostem zanikly. Před vilou v místech pozdějších tenisových kurtů byla vyhlídka s květinovými záhony.

Po smrti Bučka jeho dědicové o park zpočátku pečovali. Nejprve se o sady až do října 1837 staral syn Mořic Buček. Po jeho smrti připadl majetek jeho sest­řenici Barboře provdané Schlöchtové a poté je zdědil její syn Jan Schlöcht z Heraltic (36 let starosta Bubenče). Za jeho vlastnictví sady zpustly a zdivočely. Od 90. let 19. století byly pozemky po částech rozprodávány. Továrník Hoyermann zde zřídil továrnu na umělá hnojiva (fosfáty a moučku Tho­masovu, již zaniklo), u ní byla roku 1890 postavena vila čp. 95 (kanadské velvyslanectví, vídeňští architekti Miksch a Niedzelsky, postavil stavitel František Henner). Restaurace „Zur Quelle“ (U prame­ne, stavitel pravděpodobně Henner, přístavby Alois Potůček) vznikla o rok později. Roku 1888 byl v severní části sadů založen nový bubenečský hřbitov a roku 1894 psychiatrická léčebna MUDr. Leopolda Kramera – Kramerovo sanatorium (poté LDN čp. 144). Sanatorium využívalo část sadů se stromy a potůčkem jako terapeutické místo pro vycházky pacientů.

Po roce 1900

Na většině plochy sadů však byly během první poloviny 20. století postaveny rodinné vily v zahradách (mezi ulicemi Rooseveltova, Terronská a Na Marně). Z cesty Bučkovými pozemky ve směru východ-západ vznikla ulice, v letech 1911–1940 zvaná Bučkova (později Rooseveltova).

Pramen na jihozápadním konci parku byl zdrojem vody pro první bubenečský vodovod. Terén byl zarovnán a v místech mateřské školy v Terronské ulici stála od roku 1901 bubenečská vodárna.[2] Empírová vila na severním konci parku byla zbořena roku 1937 a nahradila ji novostavba.[3]

Po roce 1989

Ze sadů se dochovala pouze rokle s potůčkem a dvěma prameny[4][5] a malá parkově upravená plocha. Tato veřejnosti dostupná část bývalých sadů nese od října 2011 jméno bývalého kancléře Spolkové republiky Německo a nositele Nobelovy ceny míru Willyho Brandta.[6]