Bostonský škrtič

Mezi 14. červnem 1962 a 4. lednem 1964 bylo v oblasti Bostonu nalezeno 14 zavražděných žen. Většina z nich byla sexuálně zneužita a uškrcena ve vlastním bytě. Vzhledem k chybějícím známkám násilného vniknutí se předpokládalo, že ženy buď útočníka znaly, nebo ho z vlastní vůle vpustily do bytu v domnění, že jde o servisního technika, údržbáře, podomního prodejce a podobně. Přes širokou mediální publicitu prvních případů, která měla odradit ženy od vpouštění cizích návštěvníků do bytů, vraždy pokračovaly. Zabíjení vyděsilo mnoho mladých žen v oblasti Bostonu, některé se dokonce odstěhovaly. Mnoho obyvatel si pořídilo do svých bytů slzný plyn a nové dveřní zámky a zástrčky.

Vraždy pokračovaly i v dalších městech a místní spravedlnost marně hledala spojitost mezi jednotlivými případy. Massachusettský právní zástupce Edward W. Brooke zorganizoval společný postup všech policejních oddělení. Kontroverzní bylo jeho rozhodnutí spolupracovat s psychometrikem Peterem Hurkosem, který prohlásil, že pachatelem všech vražd je jedna osoba. Když Hurkos sestavil podrobný popis nesprávného pachatele, E. W. Brook se stal terčem posměchu médií. Policie nevěděla jistě, zda pachatelem všech vražd je jediný člověk, převážná část veřejnosti o tom však byla přesvědčená. Bouřlivě se diskutovala souvislost mezi většinou obětí (převážně zdravotních sester) a nemocnicemi.

27. října 1964 vnikl do bytu mladé ženy cizinec vydávající se za detektiva. Přivázal ženu k posteli, sexuálně ji zneužil a pak najednou odešel, přičemž na odchodu se ještě omluvil. Ženin popis pachatele pomohl kriminalistům vypátrat násilníka, jímž byl Albert deSalvo. Po zveřejnění jeho fotografie se přihlásilo mnoho dalších žen a označilo ho jako muže, který je přepadl. Dříve toho samého dne – 27. října – se DeSalvo vydával za motoristu s poruchou na autě a pokoušel se vnutit do domu na Bridgewater, Massachusetts. Majiteli domu, pozdějšímu náčelníku Brocktonské policie Richardu Sproulesovi, však bylo jeho chování podezřelé a nakonec po něm vystřelil z brokovnice.

DeSalvo původně nebyl podezírán v souvislosti s vraždami. Došlo k tomu až poté, co byl uvězněn kvůli znásilnění a svému spoluvězni Georgi Nassarovi podrobně popsal své další aktivity, které jasně ukazovaly k Bostonskému škrtiči. Nassar oznámil toto přiznání svému právnímu zástupci Lee Baileymu, který se poté ujal DeSalvova případu. Policie byla ohromena přesností, s jakou DeSalva popisoval místa zločinů. Přes určité nesrovnalosti uváděl DeSalva podrobnosti, které nebyly v médiích zveřejněny. Nicméně chyběly jakékoliv fyzické důkazy, které by potvrdily jeho výpověď. Proto byl souzen pro předešlé nesouvisející zločiny – loupeže a sexuální delikty, ze kterých byl známý pod přezdívkou "Zelený muž" nebo také "Měřič" (The Measuring Man). Bailey se snažil u soudu použít doznání k vraždám jako přitěžující okolnost klientovy minulosti, aby dosáhl osvobození pro nepříčetnost, avšak soudce tento argument zamítl. DeSalvo byl v roce 1967 odsouzen na doživotí. V únoru stejného roku uprchl spolu se dvěma jinými vězni (jedním z nich byl bankovní lupič George Harrison z Westfordu z Massachusetts) z Bridgewaterské státní nemocnice, což dalo podnět k rozsáhlému pátrání. Na jeho pryčně našli vzkaz policejnímu řediteli, v němž DeSalva oznamoval, že smyslem jeho útěku bylo upozornit na podmínky v nemocnici i na svou situaci. Následující den se sám přihlásil policii. Vzhledem ke zmíněnému útěku ho přeložili do věznice s maximální ostrahou Walpole State Prison, kde byl o šest let později nalezen mrtev (byl ubodán) na ošetřovně. Jeho vrah či vrahové nebyli nikdy vypátráni.

Zůstává nejisté, zda DeSalvo byl opravdu Bostonským škrtičem. Lidé, kteří ho osobně znali, nechtěli uvěřit tomu, že by byl schopen brutálního násilného činu. Také bylo poukazováno na různý věk a etnickou příslušnost zavražděných žen, navíc nebyl konzistentní ani způsob provedení jednotlivých vražd.

DeSalvův advokát Bailey zastával názor, že jeho klient byl hledaným vrahem, jak o tom napsal v publikaci "Obhajoba se nikdy nevzdává" (1995). Susan Kellyová v knize "Bostonští škrtiči" (1996) zveřejnila některé údaje z massachusettské policejní složky k případu. Je přesvědčená, že případy škrcení muselo spáchat více osob. Další autor, bývalý kriminalistický psycholog u FBI Robert Ressler, uvádí, že "v tomto případě se snažíme spojit tolik protichůdných vzorců chování, že je nemyslitelné, aby náležely jediné osobě".

John E. Douglas, bývalý zvláštní agent u FBI, jeden z prvních kriminalistických psychologů, také nevěří, že DeSalvo byl Bostonským škrtičem. Ve své knize "Případy, které nás strašily" popsal DeSalva jako zločince, který pouze znásilňoval kvůli pocitu moci. Tento typ zločince nemá podle něj potřebu zabíjet způsobem jako při bostonských vraždách, ovšem na druhou stranu může mít sklon se k těmto vraždám hlásit.

V případu Mary Sullivanové, zavražděné 4. ledna 1964 ve věku 19 let, použil Casey Sherman stopy DNA při pokusu najít jejího předpokládaného vraha. Sherman o tom napsal ve své knize "Růže pro Mary" (2003), kde vyjádřil přesvědčení, že DeSalvo nebyl zodpovědný za její smrt. Podle vlastní výpovědi na ní například vykonal soulož, zatímco forenzní analýzou nebyly zjištěny stopy jakékoliv sexuální aktivity.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Boston Strangler na anglické Wikipedii.