Bohumil Šimon (politik KSČ)

Původní profesí byl dělníkem. V letech 1951-1965 pracoval na ekonomickém úseku ÚV KSČ. V roce 1963 vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a od tohoto roku působil na postu tajemníka ekonomické komise ÚV KSČ. V letech 1965-1968 byl vedoucím ekonomického oddělení ÚV KSČ. Podílel se na projektu ekonomických reforem a byl autorem koncepce zkrácení pracovní doby v ČSSR.[2]

XIII. sjezd KSČ v roce 1966 ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[4]

Během pražského jara patřil mezi hlavní představitele reformního křídla KSČ. Byl spoluautorem Akčního programu KSČ. Podílel se coby Vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze (ve funkcí od dubna 1968 do června 1969) na přípravách vzniku Komunistické strany českých zemí, o jejímž zřízení se uvažovalo v souvislosti s projektem federalizace Československa.[2][5]

V červenci 1968 se stal poslancem nově zřízené České národní rady.[6]

Jeho kariéra vyvrcholila bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Během okupace byl unesen sovětskými jednotkami do Sovětského svazu.[2] Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968 ho mezitím potvrdil jako člena ÚV KSČ.[4] Zúčastnil se moskevských jednání, jejíchž výsledkem byl podpis Moskevského protokolu. 27. srpna pak Šimon informoval ÚV KSČ o výsledcích moskevských jednání. Zároveň byl koncem srpna kooptován do Předsednictva ÚV KSČ.[7][8]

V období červen - srpen 1968 byl rovněž kandidátem Předsednictva ÚV KSČ a od srpna 1968 do dubna 1969 i členem Předsednictva.[4] Po nástupu normalizace byl ale vytlačen politických funkcí. ÚV KSČ ho zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“.[9] Ještě v květnu 1969 se účastnil jako oficiální člen československé delegace prvomájových oslav v Moskvě.[7] Z funkce člena ÚV KSČ byl uvolněn 26. září 1969.[4] V listopadu 1969 se rovněž uvádí mezi poslanci ČNR, kteří od poslední schůze rezignovali na svůj mandát.[10]

V roce 1969 byl vyloučen z KSČ. V letech 1969-1984 pracoval v Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů.[2][7]

Za normalizace byl signatářem Charty 77.[11]