Bohumír Komínek

Základní školu ukončil roku 1958. Přestože byl všestranně nadaný, z politických důvodů mu bylo odepřeno studium na jakékoli střední škole. Mohl se nakonec vyučit pouze v oboru nástrojař v Nové Pace. Roku 1959 onemocněl diabetem typu 1, který byl u něj později provázen diabetickou retinopatií. Po absolvování učiliště pracoval v ČKD Hradec Králové a od roku 1964 v továrně Elektro-Praga Hlinsko.

Roku 1969 spoluzaložil filmový klub v Hlinsku a působil zde jako předseda výboru, dramaturg a lektor. Po třech letech byl filmový klub zakázán a Komínek pro zhoršení zraku odešel do invalidního důchodu. Od roku 1973 začal bez předchozí průpravy jako autodidakt malovat obrazy aby se osvobodil a nalezl nezávislost.[1] Témata jeho obrazů vypovídají o kritickém a ironickém pohledu, s nímž vnímal atmosféru doby v malém městě za tzv. normalizace i o pozorovacím talentu se kterým dokázal vystihnout podstatné. Roku 1975 vyšetřovala Státní bezpečnost činnost údajné protistátní skupiny, kterou měl Komínek řídit[2], řada známých se mu začala vyhýbat. Jeho obrazy zakoupila Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích a od roku 1976 byl zastoupen na výstavách českého naivního a insitního umění pořádaného SGVU doma i v zahraničí.

V roce 1977 se seznámil s malířkou Miroslavou Zychovou[3] a společně se zasazovali o záchranu čtvrti starých domků v Hlinsku ve čtvrti Betlém.[4] Roku 1978 měl první samostatnou výstavu v pražském Divadle v Nerudovce, kterou připravila a uvedla Marcela Pánková. V témže roce obdržel první cenu na výstavě amatérských výtvarníků okresu Chrudim a roku 1979 byl oceněn na Národní přehlídce neprofesionální výtvarné tvorby.

Poslední obrazy namaloval počátkem roku 1980 a řada dalších zůstala nedokončena. Roku 1981 se narodil syn Oleg. Bohumír Komínek se v následujících letech zabýval sociologií a historií, pokoušel se o zformování teorie české transavantgardy[5] a v letech 1982-88 se věnoval fotografování. Roku 1989 zcela oslepl.

Bohumír Komínek zemřel 10. června 1999. V následujících letech měl několik autorských výstav v regionálních galeriích, z nichž nejúplnější představení jeho díla nabídla společná výstava s Miroslavou Zychovou na zámku Klenová nazvaná Jedno místo, dvě cesty (2015). Soubornou Komínkovu výstavu Underground Hlinsko 70/80 uspořádala pod záštitou Nadace Charty 77 Galerie U prstenu v Praze roku 2016.

Posvícení (1975)

Rybáři (1975)

U nás na Betlémě (1976)

Nedělní odpoledne (1977)

Odpoledne v Záložně, pastel, latex (1978)

Opilcovo ranní zátiší I, pastel (1978)

Celé Komínkovo malířské dílo vzniklo v rozmezí pouhých sedmi let. Zařazení jeho obrazů mezi naivní umění neodpovídá míře jeho talentu, ani založení. Komínek byl mimořádně inteligentní, matematicky nadaný a přemýšlivý člověk,[6] který používal vlastní originální techniku kombinující temperu a latexové barvy nebo pastel fixovaný latexem. Jeho malířský styl je nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný. Řadou svých rysů se váže spíše k umění profesionálnímu, je soustavnou tvorbou, která si za svůj úkol neklade jen popis, ale výklad světa.[7] Komínek modeluje objemy věcí i figur tak, že všechny plochy v obraze důsledně vybarvuje z jedné strany od světlých tónů až po úplně tmavou a tím vytváří jejich reliéfní plasticitu. Figury i věci na jeho obrazech působí jako vypouklá tělesa a mají přímo haptické kvality.[8]

Komínkovy první obrazy z roku 1973 jsou silně stylizované lidské polofigury oproštěné od všech detailů. Námětem větších kompozic byla zprvu biblická a mytologická témata (Vyhnání z ráje, 1973, Před obrazem, 1974), která za postupující normalizace brzy vystřídala politická satira (Vzácná návštěva v JZD československo-mbrumbgwanžského přátelství se sídlem v Dolních Měchodůlkách, 1974–1975). Část obrazů autor zničil z obavy před domovní prohlídkou, když se o něj začala zajímat Státní bezpečnost. Důsledkem obav z uvěznění byla i částečná autocenzura témat obrazů. Z této doby pocházejí obrazy ekologicko-katastrofických vizí, které odrážely jeho osobní duševní rozpoložení a obavy o budoucnost.[9] Autor se v nich vyvaroval úskalí mnohomluvných scén zalidněných figurami a vědomě sáhl k jednoduchým a výtvarně cítěným kompozicím (Sad, 1975, Útěk ze stínu, 1975).[10]

V letech 1976–1978 se Komínek věnoval malování velmi intenzivně. Brzy si uvědomil, že věrné zachycení doby a strnulosti poměrů v malém městě vypovídá samo o zrůdnosti režimu více, než satirická nadsázka (Nedělní odpoledne, 1977, Před výlohou, 1977, Postávání, 1977, Večer v centru, 1977, Všední ráno, 1978). Častým námětem jsou lidé v restauraci (Posvícení, 1975, V kavárně, 1976) i bezútěšnost alkoholických úniků (Poslední host, 1978, Opilcovo ranní zátiší, 1978). Ve stejné době se začal zajímat o osud čtvrti starých domků na břehu Chrudimky v centru Hlinska, zvané Betlém, které hrozilo zbourání (Po demolici, 1979). Vytvořil sérii obrazů, kde se snažil zachytit atmosféru běžného života zdejších obyvatel (Zastavení na Betlémě, 1976, U nás na Betlémě, 1976, Zeď, 1976, Večerní nábřeží, 1977).

Komínek v důsledku své choroby rychle ztrácel zrak a kontrastem světlé a tmavé v konturách kresby kontroloval výstavbu obrazu (Ranní zátiší, 1978). Barvy v tmavých místech už nebyl schopen navzájem odlišit. Spíše než skutečnost, zobrazují jeho obrazy představu skutečnosti a postupně se také oprošťují od detailů, které nepovažoval za důležité. Koncem 70. let putoval pěšky po Železných horách a vytvořil sérii několika desítek pastelů, nejčastěji s tématem cesty (Fantastická krajina II., 1978, Cesta ze vsi, 1978, Cesta s keři, 1979, Silnice s dělicí čárou, 1980). Působí zde již němá řeč tvarů jako kulisa děje se skrytým životem.[11] Obrazy, kresby a pastely, které nestihl dokončit, zůstávají i v této podobě svébytným a působivým uměleckým dílem (Záložna VII, Nejšťastnější den Simony a Patrika, 1976).[12]

• Komínek 75-77, 1993, Kříž Jan, kat. 12 s., Radio Profil, Pardubice
• Bohumír Komínek: Z Betléma a okolí, 1995, Hůla Jiří, kat. 4 s., Galerie Jiřího Jílka, Šumperk
• Komínek: Oka mžiky, 1995, Růžička Jindřich, kat. 12 s., Městský kulturní klub, Hlinsko
• Bohumír Komínek: Vzpomínky na budoucnost, 1997, kat. 12 s., Národní kulturní památka Vyšehrad, Praha
• Bohumír Komínek, 1999, Hůla Jiří, kat. 4 s., Galerie Caesar, družstvo pro podporu výtvarného umění, Olomouc
• Bohumír Komínek, 2001, Orlíková Brabcová Jana Alexandra, kat. 6 s., Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě
• Bohumír Komínek (1944 – 1999), 2002, Orlíková J a kol., autorský katalog 90 s., s podporou spol. Gallery a f. Schaerfrovi vydal Betlehem, Hlinsko 2002, ISBN 80-238-9357-2
• Miroslava Zychová, Bohumír Komínek: Jedno místo, dvě cesty, 2015, Šiklová Lucie, kat. 35 stran, Galerie Klatovy/Klenová
• Bohumír Komínek, Poslední obrazy, Šiklová Lucie, Barrister a Principal, Brno 2015
• Bohumír Komínek, Underground Hlinsko 70/80, 2016, Šiklová Lucie, kat. 8 stran, Galerie U prstenu, Nadace Charty 77, Praha

• Bohumír Komínek v informačním systému abART
• Muzea a galerie Vysočiny: Bohumír Komínek