Bohuš Heran

Základy hudebního vzdělání dala Heranovi matka, zdatná amatérské klavíristka. Brzo se začal učit hrát na housle zprvu u Adolfa Dlouhého, ale hlavně u vynikajícího místního amatérského hudebníka Aloise Sychry. V devíti letech začala jeho výuka ve hře na violoncello u Jana Mazánka. Díky tomu, že v blízkém Brandýse nad Orlicí měl letní byt proslulý violoncellista Hanuš Wihan, stal se Heran v roce 1919 jeho soukromým žákem. Pod jeho vedením se Heran natolik zdokonalil, že by roku 1920 jako třináctiletý přijat na Pražskou konzervatoř, jejíž středoškolské oddělení i mistrovskou školu vystudoval do roku 1926, oba stupně u Jana Buriana.[2] Sám o tom napsal: „Oproti ostatním spolužákům jsem postupoval tak rychle, že jsem celou Davidovu školu přehrál v rekordním čase dvou měsíců. I dále jsem postupoval velmi rychle, takže jsem do konce školního roku probral látku tří ročníků a při závěrečných zkouškách jsem postoupil rovnou do čtvrtého ročníku...Ovšem to bylo jen při těch předmětech, ve kterých jsem čtvrtý ročník dohonil. Jinak jsem postupoval se svými původními spolužáky...“[3] Středoškolské studium uzavřel roku 1925 provedením Saint-Saënsova Koncertu d moll s Českou filharmonií, řízenou Václavem Talichem,[2] který tehdy na konzervatoři vyučoval[4] a na závěr studia na mistrovské škole, jejímž žákem byl již od roku 1924,[5] hrál Dvořákův Violoncellový koncert op. 104 opět s Českou filharmonií, tentokrát řízenou Františkem Stupkou.[6] Poté díky stipendiu francouzské vlády, které získal jako jeden ze 20 mladých Čechoslováků, se v letech 1926-28 vzdělával na pařížské Národní konzervatoři (Conservatoire National de Musique) u Gérarda Hekkinga. V následujících dvou letech byl angažován jako první violoncellista městského orchestru ve švýcarském Winterthuru, přičemž v létě působil jako koncertní mistr Puppova orchestru v Karlových Varech. Roku 1930 nastoupil ve stejné funkci do tehdejšího ještě nevelkého orchestru Radiojournalu, který rychle rostl a od roku 1938 nesl název Symfonický orchestr Československého rozhlasu. V něm Heran setrval do roku 1953, kdy odešel vyučovat hru na violoncello na Pražskou konzervatoř a od roku 1962 do konce života vyučoval svůj obor na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde se v pozdější funkci prorektora školy výrazně zasloužil o rozšíření koncertního uplatnění studentů školy. Roku 1967 založil Mezinárodní interpretační kurzy JAMU; jejichž první ročník se uskutečnil v Luhačovicích. Byl jedním ze spoluzakladatelů soutěže mladých houslistů v Ústí nad Orlicí, nesoucí jméno tamního rodáka Kociana, která se koná od roku 1959 a soutěže mladých violoncellistů, která se koná od roku 1968 tamtéž ve dvouletých intervalech. Na Heranovu paměť, který zemřel čtyři dny před zahájením jejího prvního ročníku, nese jeho jméno.[7]

Jako sólista i komorní hráč se věnoval hudbě od baroka po současnost. Po druhé světové válce podnikl koncertní cesty do Polska, dvakrát do Maďarska a 1957 dvouměsíční turné do Číny, kde vystupoval s houslistou Ivanem Kawaciukem a klavíristou Otakarem Vondrovicem v triu. Souborně provedl violoncellové skladby J. S. Bacha, L. van Beethovena a českých skladatelů 18. století. Premiéroval skladby Emila Hlobila, Iši Krejčího, Klementa Slavického ad., z nichž některé mu byly věnovány. Uváděl též díla Josefa Bohuslava Foerstera, Bohuslava Martinů, Osvalda Chlubny, Slávy Vorlové, Karla Háby, jehož Violoncellový koncert provedl na 13. mezinárodním festivalu soudobé hudby v Praze roku 1935 nebo Jana Kapra. V jeho repertoáru byla i díla soudobých zahraničních autorů jako Arthura Honeggera, Daria Milhauda aj. V letech 1942–47 byl členem Pražského klavírního kvarteta, poté jeho nástupnického souboru Pražského tria, vystupujícího příležitostně do 1950. Jako druhý violoncellista spolupracoval s kvartety Pražským a Ondříčkovým.[8] Pro začínající violoncellisty sestavil několik sbírek instruktivních skladbiček, pro vyspělejší studenty čtyřdílný soubor etud, které vyšly v několika vydáních. Pro tisk upravil a revidoval violoncellové skladby různých autorů.[9] Město Ústí nad Orlicí udělilo Heranovi 1967 čestné občanství a v roce 1988 tam byla odhalena jeho busta.[2]