Bohdan Kopecký

Bohdan Kopecký se narodil v rodině litomyšlského skláře Antonína Kopeckého (1891–1963) a jeho manželky Julie, rozené Malochové (1904–1981). Jako patnáctiletý se začal učit fotografem u litomyšlské firmy Tachezy, kvůli chronické oční vadě musel tento obor opustit a přešel do učení do otcova sklenářství, v němž setrval až do konce 2. světové války. Okamžitě po válce se přihlásil k přijímacím zkouškám na Akademii výtvarných umění v Praze a byl přijat přímo do 2. ročníku všeobecné krajinářské školy vedené Otakarem Nejedlým. Na AVU studoval až do roku 1950 a patřil k nejlepším žákům.

V roce 1950 byl označen jako „absolutní odpůrce socialistického zřízení lidově demokratické republiky“ a nastoupil vojenskou službu jako horník u Pomocných technických praporů v Záluží u Mostu. Hornickou profesi vykonával až do roku 1956, kdy se stal členem severočeské pobočky Svazu československých výtvarných umělců. Plně se věnoval malování, objevoval mosteckou krajinu. Stal se uznávaným malířem, pravidelně vystavoval. V roce 1962 byl natočen krátký film Svět Bohdana Kopeckého (režie Jaroslav Šik, kamera Jan Špáta). Aktivně se zapojovovl do dění během tzv. pražského jara, za což během následujících let pykal.

Bohdan Kopecký je několikrát vyzýván, aby se od svých názorů na politickou a společenskou situaci distancoval, on to ale odmítá. V roce 1970 již není přijat do nově vzniklého Svazu českých výtvarných umělců, musí opustit svůj litvínovský ateliér a v roce 1979 se natrvalo stěhuje do Litomyšle. Nemůže vystavovat, mezi lety 1977 –1979 je zaměstnán jako pracovník propagace v JZD Obránců mírů v Dolním Újezdě u Litomyšle, mj. navrhuje loga, vlaječky, odznaky. Zapojuje se do společenského a kulturního dění v Litomyšli, aktivně se zasazuje o záchranu místního Portmonea.

Nová společenská a politická situace mu umožňují realizovat sen o návštěvě sopečné krajiny, v roce 1991 cestuje na ostrov Lanzarote, v letech 1994, 1997 a 2003 Havaj, nachází novu inspiraci pro svoji tvorbu, intenzivně se vrací se k malování, jeho dílo je opět prezentováno na řadě výstav. Mezi lety 1993–1999 také učí večerní akt v Ateliéru výtvarné přípravy na soukromé odborné Škole restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Tereza Brázdová natáčí v roce 2008 dokumentární film o Bohdanu Kopeckém s názvem Portréty ohňů. Bohdan Kopecký umírá 20. října 2010 v Litomyšli.

Tvorba Bohdana Kopeckého se začala rozvíjet v rodné Litomyšli, jeho výtvarný talent rozpoznal skautský vedoucí Josef Dostál, který ho brával na malířské výpravy do okolní krajiny, další jeho výtvarné kroky usměrňovali učitelé Kopeckého Emil Karger a Vladimír Vilím. Ihned po skončení druhé světové války se ještě ani ne sedmnáctiletý přihlásil k přijímacím zkouškám na AVU v Praze, kde zaujal především svým obrazem Husité (1944) a byl přijat přímo do 2. ročníku všeobecné krajinářské školy vedené Otakarem Nejedlým. Ten bere často své studenty malovat do plenéru, např. do okolí Máchova jezera, v lyrických i expresivně laděných obrazech sadů a krajiny se formuje Kopeckého malířský rukopis. Jeho raná tvorba vrcholí v absolventské práci – rozměrném obrazu jeho rodného města. Na konci studií jsem se rozhodl namalovat rodnou Litomyšl. Formát 100 x 140 cm jsem přemalovával čtrnáctkrát. Najednou nešlo jen o optický záznam, ale muselo to být podpořeno myšlenkou – filozofií středověkého města s jeho osudy a historií. Obsah byl nejdůležitější![pozn. 1]

S Rychardem Ťápalem vytvořil Bohdan Kopecký v roce 1964 reliéfní plastiku pro bytový komplex Hrnčířská v Ústí nad Labem

První a nikoli poslední výrazný zlom v Kopeckého životě nastává těsně po dokončení studií. Dvaadvacetiletý umělec dostává povolávací rozkaz a odchází fárat do dolů na Mostecko a Ostravsko. Tento i zákonitě umělecký zlom reprezentuje obraz Ostrava (1950) zobrazující městskou krajinu tolik vzdálenou Litomyšli. Zachycen je v něm pulzující svět plný továrních komínů, kde se s pojetím krásy, jak jej znal Kopecký doposud, téměř nesetkáme. Obraz je pomyslným počátkem, které u něho bude po mnoho následujících let rezonovat a rozvíjet se.

Zpočátku se bytostnému krajináři Kopeckému na Mostecku tvořit nedaří. Nakonec i vzdává své urputné hledání „estetických“ míst, na nějakou dobu dokonce úplně na tvorbu rezignuje. Čím více se s lidmi a krajem sžívá a poznává je, tím více ho začíná prostředí oslovovat. Mezi fáráním chodívá stále častěji malovat do plenéru – na haldy, kde pro sebe Mostecko výtvarně objevuje a vzdává mu hold. Novou etapu svojí tvorby jasně definuje i názvem obrazu Zrození krajiny (1957).

Zkušenost horníka se promítá i do Kopeckého tvorby, ve svých obrazech již nezachycuje jen okolní krajinu, dostává pod povrch země (Hrozí propadnutí, 1959) a následně v nich propojuje tento svět se světem nad ním. To pak vyústí v úplné oproštění se od reality a znázorňování již pouze oněch energií, sil či tlaků, které reálný svět doprovází (Portréty ohňů, 1965). Toto téma pak mistrně rozvíjí na přelomu 60. a 70. let ve svých velkoformátových tušových kresbách, které lze vnímat i jako Kopeckého ztvárnění jeho životního pádu zapříčiněného politickými postoji v roce 1968.

Doba normalizace se těžce podepisuje na osudu Bohdana Kopeckého, postupně musí opustit Mostecko, místo, kam byl nedobrovolně přesazen v 50. letech a kde se zrodilo jeho vrcholné malířské dílo. Jeho odcházení můžeme metaforicky spojit i s demolicí starého města Most. Kopecký se snaží zaznamenat mizející stavby, místa či budovy. Místa do nedávna plná lidí a života ustupují z důvodu těžby hnědého uhlí. Volba tématu mizejících staveb navazuje i na jeho živostí situaci. Je to hluboké přemítání člověka nad lidskou existencí a nad sílou, která náš svět a život ovlivňuje. V roce 1978 maluje obraz s nekompromisním názvem Konec Mostu a obrazem z roku 1980 celou etapu uzavírá.

Vrací se do rodné Litomyšle, i když Kopecký s rodným městem vazby nikdy úplně nezpřetrhal, přichází zde jako umělec o to nejcennější – o své téma. Inspiraci v „krásné“ Litomyšli téměř nenachází, maximálně zachycuje svými obrázky krajinu z cest a výletů, maluje drobné dárky pro přátele či obrázky na prodej. Dobu umělecké stagnace prolamuje jen několikrát – mimořádně krásným portrétem dlouholetého přítele, bývalého rektora piaristické koleje v Litomyšli Františka Ambrože Stříteského (1983) a několika plátny větších formátů (Hřbitůvek Jiřího Šotoly, 1989).

Poslední, avšak o to podstatnější zlom v jeho tvorbě nastává 15 let po jeho návratu do Litomyšle. Ve svých 66 letech (v roce 1994) totiž objevuje Havajské ostrovy (navštíví je ještě v roce 1997 a 2003) a na nich to, co ztratil opuštěním Mostecka – krajinu nehostinnou, čekající na své objevení, místo ničené sopečnými erupcemi. Horlivě se vrací k malování, zachycuje sopečnou krajinu, její neustálé vznikání a zanikání, materiální a světelný pohyb, abstraktní scenérii sopečného terénu, pohledy na vršení a vzájemné prolínání lávových mas. Na lávových polích našel krajinu, která od počátku znovu a znovu bojuje o svou existenci – stejně tak, jak žil svůj život Bohdan Kopecký.

• Josef Císařovský: Bohdan Kopecký, Praha 2008, s. 184.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Bohdan Kopecký
• Bohdan Kopecký v informačním systému abART
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bohdan Kopecký na Wikimedia Commons