Blok (datové úložiště)

Při čtení dat ze vstupně/výstupního zařízení nejprve počítač požádá o konkrétní blok dat (sdělí číslo požadovaného bloku). Zařízení pak přečte celý blok dat a uloží ho do vyrovnávací paměti, odkud je v příhodnou chvíli přenesen do operační paměti počítače. V operační paměti data zůstanou po jistou dobu uložena v oblasti, která se nazývá cache (keš). Protože čtení následujících dat je typicky z okolí dříve požadovaných dat, která již byla přečtena (a uložena v cache), nemusí počítač čekat na pomalé zařízení a data přečte velmi rychle ze zmíněné cache. Kdyby nebyla data čtena v bloku, muselo by proběhnou mnoho pomalých čtení, zatímco díky čtení celého bloku proběhlo čtení z pomalého zařízení jen jednou. Tím je výrazně snížena režie a urychlena manipulace s toky dat.[2]

Při zápisu dat počítač nejprve shromáždí větší množství dat (celý blok), který následně najednou zapíše. Opět je ušetřena režie, která by při jednotlivých zápisech vznikla. Naopak pokud počítač potřebuje zapsat jen malé množství dat, které je menší než definovaný blok, je nutné zapsat celý blok dat (tj. zapsat i prázdná data, resp. nuly).

Při aktualizaci dat uložených v zařízení je nutné nejprve přečíst blok dat, který obsahuje dotčená data. Tyto data jsou přemístěna do paměti počítače, tam upravena a následně je celý blok dat zapsán do zařízení. Na první pohled se může zdát, že taková manipulace způsobí zpomalení práce se zařízením, avšak díky použití cache je negativní vliv na rychlost potlačen.

Na konci každého souboru je v poslední alokační jednotce nevyužité místo („slack space“), protože délka souboru je libovolná, avšak alokované místo je násobkem velikosti alokační jednotky. Takto nevyužité místo je označováno jako vnitřní fragmentace. Některé novější souborové systémy se snaží řešit tento problém pomocí technik zvaných „block suballocation“ a „tail merging“, které umožňují do ne zcela obsazených alokačních jednotek (bloků) umístit více malých souborů.