Bitva u Argentorate

Bitva u Argentorate proběhla v roce 357 mezi římskou armádou pod velením císaře Juliana a alamanskou kmenovou konfederací pod velením krále Chodomara poblíž Štrasburku, který v té době nesl název Argentoratum (Argentorate).

Předehra

Na jaře se císař rozhodl své jednotky rozdělit, lehkou jízdu poslal na jih do okolí města Lugdunum (Lyon) a sám se s hlavním vojem a generálem jezdectva Severem vydal přes Remi (Remeš) do pevnosti Tres Tabernae, ve které si zřídili tábor. Z druhé strany řeky se blížil generál Barbatio, který byl vyslán císařem Constantiem II. na pomoc Julianovi s vojenskými operacemi. Měl operovat na druhém břehu Rýna. Nedlouho po zřízení tábora překročili alamanští králové Rýn a přikázali Julianovi, aby okamžitě opustil dobyté území. To Julianus odmítl a Alamani mu tedy vyhlásili válku.

Julianus doufal, že se bude moci spolehnout na Barbatia, ten mu ovšem pomoci nehodlal. Nechtěl se dělit o zásluhy. Julianus tedy stál proti Alamanům sám s pouhými 13000 vojáky. Což znamenalo proti zhruba dvojnásobné početní přesile.

Bitva u Argentorata

Alamané měli výraznou početní převahu, ale chyběl jim vojenský výcvik a disciplína. Jejich jednotky byly z velké části složeny z branců. Naproti nim stáli profesionální legionáři, kteří byli speciálně cvičeni a byli schopni různých vojenských manévrů. Velkou římskou výhodou bylo jezdectvo. Nebylo sice početná, asi 3000 mužů, přesto mělo oproti Alamanům početní výhodu. Počet alamanských jezdců byl zhruba 1500 mužů. Alamanské jezdectvo bylo pouze jízdou lehkou, římské jezdectvo se dělilo na 2 jednotky cataphartů (těžká jízda), 2 jednotky střední jízdy, jednu jednotku lehké jízdy a jednu jednotku jízdních lučištníků. Jezdci měli většinou další meč zvaný spatha, který byl praktičtější v boji z koně. Pokud jde o pozemní jednotky i zde měl římané navrch. Alamané měli hlavně lehké pěšáky, kteří byli nedávno rekrutováni, menší část pak tvořili zkušenější válečníci, kteří však také měli jen lehčí zbroj. Poměrně rozšířenou zbraní byl meč (kratší jako spatha), pak pravděpodobně sekery a oštěpy. Alamané spoléhali na prudký útok a svá oproti Římanům větší těla, kterými chtěli prorazit jejich linie a uvést je ve zmatek. Římané naproti nim se dělili na hlavní tři části, římské legie, které stály v centru a v zadním šiku. To byla těžká pěchota. Poté z pomocných sborů, ti stáli na křídlech, již neměli tak kvalitní zbroj, blížila se alamanské zbroji. Římští pěšáci měli většinou krátký meč gladius a oštěpy na házení. Lučištníci, kteří stáli za hlavním vojem. Alamanský vůdce Chnodomarius si byl vědom římské převahy v jízdě. Rozhodl se proto, že mezi svou jízdu rozestaví lehké pěsáky, kteří budou bodat nepřátelské koně do slabin a dobíjet z nich spadnuvší jezdce. Části svého vojska také nařídil, aby se ukryla do lesa, který byl na jejich pravém křídle. Bitva nezačala pro Římany nejlépe, Chnodomariův tah s pěšáky rozestavěnými mezi jízdou se osvědčil. Římská jízda díky nim utrpěla nepříjemné ztráty. Mezi padlými byli i dva její velitelé. Poté, co si smrti svých nadřízených všimli ostatní jezdci, pustili se k zoufalému útěku, kterým odhalili římské pravé křídlo. Naštěstí pro Juliana se zde nacházely jednotky, které byly natolik zkušené, že zvládly nápor Alamanů po nezbytně nutnou dobu udržet. Většina Římanů se nehodlala vzdát, proto se ihned rozjela za prchající jízdou, a jakmile ji dohnala, povzbudila je k návratu na bojiště. Mezitím se hlavní voj Alamanů povzbuzen útěkem římské jízdy rozběhl vstříc římské pěchotě. Neuspořádaně se rozběhli a zastavili se až o štíty protivníka. Alamanům se na jednom místě podařilo římskou linii prorazit. Naštěstí pro Římany si toho dostatečně rychle všimly jednotky v zadním voji a proniknuvší Alamany zatlačily zpět. Na římském levém křídle pak velel generál Severus. Ten předvídal, že se Alamané ukryjí v lese a v příhodně chvíli na Římany zaútočí. Proto se rozhodl čekat a připravit je tak o výhodu překvapení. Je pravděpodobné, že Alamané toto čekání nevydrželi a nakonec zaútočili na připravené Severovi jednotky, které je pravděpodobně díky své vyšší kvalitě potřely. Ve středu se začala situace pomalu obracet. Alamané postupně začali ztrácet síly. Také se začal ukazovat tvrdý římský trénink, jelikož Římané nebyli ani zdaleka takto vyčerpáni jako Alamané. Římané převzali iniciativu a zatlačovali Alamany zpět. Ti tlačeni svými druhy zezadu a Římany zepředu začali panikařit a nakonec se (pokud se jim to podařilo a nebyli ušlapáni) dali na útěk. Prchající Alamany pak pronásledovala navrátivší se římská jízda. Prchajícím Alamanům nezbylo nic jiného, než se pokusit přeplavat Rýn. Vzhledem k tomu, že mnoho Alamanů mělo brnění, které je táhlo ke dnu a také mnoho z nich neumělo plavat, tak se utopili.

Konec bitvy a její důsledky

Vůdci Alamanů, králi Chnodomariovi se také podařilo uniknout. S družinou dvoustovek jezdců mířil na sever, kde měl nachystané lodě pro případ neúspěchu. S těmi se chtěl přeplavit přes Rýn na své území, kde by shromáždil zbylé síly. Římané ho, ale dostihli a obklíčili na jednom návrší. Chnodomarius se v bezvýchodné situaci vzdal a následně byl Římany zajat a poslán k soudu do Mediolana. Zde zemřel. V bitvě zemřelo zhruba 6000 Alamanů. Další zhruba 2000 se utopili v Rýnu. Na římské straně zemřelo údajně pouhých 234 mužů.

Tato bitva byla rozhodující pro další vývoj v této oblasti. Po bitvě se zbytek Alamanů žijících na římském území stáhl za Rýn.

Literatura

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.