Bernard Hirsch

Bernard (Baruch) Hirsch se narodil 8. ledna 1884 v tradiční aškenázské, přísně ortodoxní rodině rodičům Neftalímu a Aně Hirschovým v Trebišově u Zemplína na Slovensku. O jeho mládí a vzdělaní není mnoho známo. Předpokládá se, že nějakou dobu strávil, patrně studijně, ve Slezsku, v dnešních polských Tarnovicích. Jisté je, že byl ženat, měl několik dětí – nejspíše tři,[1] z nichž jmenovitě je známa dcera Judith (* 8. července 1911 Tarnovice), o níž není známo nic dalšího. Dochoval se cestovní doklad vydaný k 22. červnu 1920 a opravňující jej k cestě s dětmi na prázdniny do Trebišova.[2]

Kdy přesně přišel do Prahy rovněž není známo, nejspíše během roku 1911. V tomto roce se také stal kantorem Vysoké synagogy, kde působil až do roku 1941, kdy byly veškeré bohoslužby nacisty zakázány.

Bydlel postupně minimálně na dvou adresách na pražském Josefově, a to Bílkova 19 (do roku 1919)[3] a Dušní 11 (do 1942).[4] O jednom z bytů se dokonce dochoval policejní spis z roku 1919, kdy bylo detektivy Rybákem a Novákem vyšetřováno možné Hirschovo zapojení do pomoci tzv. haličským uprchlíkům; zpráva nicméně konstatuje, že samotný Hirsch jakékoliv kontakty popírá a že jeho byt sloužil pouze k návštěvám členů židovské obce v otázkách náboženských a pracovních.

Hirsch byl patrně zaměstnancem pražského meziválečného ortodoxního rabinátu. Pracoval tam jako košer řezník[1] a měl také na starosti náboženskou výuku mládeže, například připravoval chlapce na jejich bar micva. Josefovský rodák, spisovatel a přeživší Terezína i Osvětimi František R. Kraus věnoval Hirschovi poloautobiografickou vzpomínku v jedné ze svých povídek:

Po okupaci setrval Hirsch na pozici kantora Vysoké synagogy až do roku 1941. Předvolání do transportu do ghetta v Terezíně (AAt / č. 808) dostal Hirsch v létě roku 1942.[4] V Terezíně se mu následně podařilo přežít víc než dva roky a zřejmě se zde aktivně zapojil do náboženského a kulturního života v ghettu, jak jej ve svých skicách zaznamenali mnozí terezínští umělci. Posléze, po nechvalně proslulé návštěvě Červeného kříže v létě 1944, byl odtransportován z terezínského ghetta do Osvětimi. Zde jeho stopy končí, téměř jistě šel rovnou z vlaku do plynu.[4]