Bell L-39

L-39-2 s křídly s ostrou náběžnou hranou

17. května 1946 vydal Bellův závod tiskovou zprávu, že začal experimentovat s letouny se šípovým křídlem. Konečným cílem bylo postavit letadlo schopné prolomit zvukovou bariéru[p 1] v rámci programu US Navy.[1][2] K experimentům byly použity dva letouny Bell P-63 Kingcobra ze sériové produkce; jeden XP-63N (s náletem 379 hodin) označený jako L-39-1 (sériové číslo BuNo 90060)[2] a jeden P-63A-9-BE označený jako L-39-2 (BuNo 90061).[1][2]

Hlavní úpravou letounů bylo odstranění starých křídel a instalace nových s úhlem šípovitosti 35°.[1][3] Hlavní podvozek (u strojů P-63 zatahovaný do vnějších částí křídel) byl pevný, ale přední kolo bylo zatažitelné do trupu.[1] Změna provedení křídel posunula těžiště letadel. V zadní části byla instalována balastní zátěž, která je měla správně vyvážit, ale během prvních zkoušek se zjistilo, že balast je nedostatečný a čtyřlisté vrtule P-63 byly nahrazeny lehčími třílistými vrtulemi z P-39Q.[1] Po pozdějších testech byl trup dodatečně prodloužen o čtyři stopy (~ 122 cm), přidána velká stabilizační plocha pod ocasní částí a sloty na náběžné hraně křídel.[1][3]

První let L-39-1 se uskutečnil 23. dubna 1946[1] z továrního letiště firmy Bell v Niagara Falls. Po několika letech byl stroj 22. srpna 1946 předán do Langley Research Center,[1] tehdy patřícího National Advisory Committee for Aeronautics (NACA). Na Bellově letišti v té době létal druhý letoun, L-39-1, vybavený systémem automatického přečerpávání paliva, který během letu udržoval konstantní těžiště letounu.[1]

Oba letouny byly použity ke korelaci výsledků předchozích zkoušek v aerodynamickém tunelu s údaji získanými z letounů plné velikosti a později i dalším experimentům, například L-39-2 ověřoval křídla klenutého profilu určená pro Grumman XS2F a křídla s ostrým šípem náběžné hrany, podobná těm, která byla později použita u Bell X-2.[1][4]

Testy byly pozastaveny 26. srpna a program byl brzy ukončen.[1] L-39-2 byl 11. prosince 1946 také předán do Langley,[1] a 12. prosince 1949 byly oba exempláře předány výzkumnému středisku NACA Lewis Research Center.[1] Oba letouny byly sešrotovány v roce 1955.[1]

• Osádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 10,21 m
• Délka: 11,18 m
• Výška: 3,83 m
• Nosná plocha: 23,22 m²
• Hmotnost prázdného letounu:
• Vzletová hmotnost:
• Max. vzletová hmotnost:
• Pohonná jednotka: 1 × zážehový kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec přeplňovaný dvoustupňovým radiálním kompresorem Allison V-1710

• neznámé

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bell L-39 na polské Wikipedii.

• ANGELUCCI, Enzo; BOWERS, Peter, 1979. American Fighter: The Definitive Guide to American Fighter Aircraft from 1917 to the Present. Sparkford, Somerset: Haynes Publishing Group. ISBN 0-85429-635-2. (anglicky)

• DORR, Robert T.; SCUTTS, Jerry, 2000. Bell P-39 Airacobra. Spojené království: Crowood Press. ISBN 1-86126-348-1. (anglicky)

• PELLETIER, A.J, 1992. Bell Aircraft since 1935. Annapolis, MD: US Naval Institute Press. ISBN 1-55750-056-8. Kapitola L-39, s. 82. (anglicky)

• Bell P-63 Kingcobra
• Bell X-2

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bell L-39 na Wikimedia Commons
• (anglicky) Bell L-39 Wing Sweep Evaluation
• (anglicky) Bell L-39