Bedlington teriér

Bedlington teriér byl vyšlechtěn v Anglii kolem roku 1870. Mezi jeho předky lze zařadit vipeta a dandie dinmont teriéra, nejspíše i vydraře. Říká se, že je jedním z nejstarších teriérů [2].

Na jedné z prvních výstav psů ve Velké Británii předvedl hrabě z Antrimu dva psy stejných rodičů. Jeden z nich získal cenu jako dandie dinmont teriér, druhý jako bedlington teriér. Tato příhoda výstižně ukazuje, že početná plemena teriérů z britských ostrovů se do dnešní podoby konstituovala skutečně až koncem 20. století. I když existují starší zmínky o výrazněji se odlišujících formách, je třeba mít na paměti, že po staletí byla určujícím kritériem „čistokrevnosti“ pracovní upotřebitelnost. Tam, kde mohlo dojít ke zkřížení byť i typičtějších lokálních variet, v zájmu výkonu k němu také došlo. Většina ostrovních teriérů je tedy více či méně vzájemně zpřízněna.

Hlavními znaky, které se staly postupem času určujícím dělítkem mezi jednotlivými plemeny, byly zbarvení, druh srsti a velikost, v některých případech, podmíněných výraznou geografickou izolací, také oblast rozšíření. Původní název bedlington teriéra byl třeba rothbury terrier, hanny hills terrier nebo northern counties terrier. Významný pes v minulosti bedlington teriéra je také pes jménem Old Flint, narozený v roce 1782, patřící Squire Travelyanovi[3]. Potomci tohoto psa, v přímé linii chování až do roku 1873, kdy byl založen English Kennel Club, bývají označováni za první představitele plemene.

Jako samostatné plemeno cituje bedlington teriéra až v roce 1872 J. H. Walsh (Stonehenge), s velmi krátkým popisem: "Čupřina na hlavě, uši ve tvaru lískového oříšku, zbarvení pískové, játrové a modré, s nosem zbarveným podle celkové barvy srsti.". Délka nohou, jíž se bedlington teriér vlastně oddělil od dandie dinmont teriéra, umožnila rozšíření jeho schopností a využitelnosti o lov zajíců.

O sedm let později byl založen National Bedlington Terrier Club a od této doby se počal formovat a upevňovat dnešní typ; poprvé byl vystaven v roce 1895. Se změnou životního stylu na přelomu 19. a 20. století se změnilo i postavení bedlington teriéra, který se stále více stával společenským až luxusním psem.

Toto psí plemeno si zachovalo svoji teriérskou povahu — je aktivní, mrštný, tvrdohlavý a ke kousnutí nejde daleko. Má sklony být dominantní a s jinými psy se snáší těžko, protože v nich vidí konkurenci. Je chytrý a bystrý, ale pokud mu poručíte, aby udělal něco, co nechce nebo ho nebaví, prostě to neudělá. Je samostatný a ke svému pánovi loajální — pokud má správnou výchovu.

S jinými psy se špatně snáší. Ostatní zvířata mu většinou nevadí a ignoruje je, ale má sklony pronásledovat rychle se pohybující předměty a pak je zardousit, proto je dobré si dávat pozor při seznamování s jinými zvířaty.

Děti má rád a je k nim něžný, ale děti musí vědět, jak se psem zacházet a co s ním smí a nesmí dělat, bedlington teriér si totiž nic nenechá líbit a pokud se cítí ohrožený, může zaútočit.

Na cizí nebo kolemjdoucí vždy hlasitě upozorní; je to velmi dobrý hlídač. Pokud vycítí, že vám je návštěva nepříjemná, vše vezme "do svých rukou" a může začít váš majetek bránit. Pokud vám ale cizí návštěva nevadí a jste uvolnění, bude se tak chovat také.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bedlington teriér na Wikimedia Commons
• (česky) iDNES.cz - Bedlington teriér