Banánové děti

Banánové děti jsou pod tlakem obou kultur, vietnamské i české, a často zastávají ambivalentní vztah k majoritnímu prostředí. Každý den se potýkají s tím, kým vlastně jsou, dostávají se tak na rozhraní dvou odlišných kultur. V důsledku vnitřního konfliktu pak dochází až ke ztrátě identity.[3]

Častou volbou druhé generace je varianta propojení, kdy svou identitu vytváří v rámci určitého spojení národní (české) a etnické (vietnamské) identity. Jejich identitu tedy utváří nejen rodiče a vietnamská komunita, ale i spolužáci, popřípadě jejich české „babičky a tety“.[2] 

Vietnamská komunita v ČR bývá charakterizována jako:

• izolovaná
• uzavřená
• soběstačná
• pracovitá
• nenápadná

V ČR si vybudovala organizační a ekonomické zázemí, a toto zázemí dnes využívá k tomu, aby svým příslušníkům umožnila rozmanitější životní podmínky.[10]

Doba příchodu vietnamských imigrantů do ČR představuje mezník v dělení ve společenské hierarchii uvnitř vietnamské komunity. Nejvýše stojí tzv. starousedlíci, potom se rozlišují porevoluční migranti a příchozí v 90. letech 20. století, třetí vrstvu reprezentují migranti, kteří do ČR přišli po roce 2000, tzv. nová migrační vlna.[8]

Prostředí velkých tržnic je samostatným světem, s vlastními pravidly a službami. Velkoobchody a velkosklady tvoří centra obchodní, kulturní a komunitní. Pořádají se zde např. fotbalové turnaje či koncerty vietnamských umělců ze zahraničí, tábory pro děti atd., o kterých Češi nebývají informováni.[10]

Vietnamské děti a mládež tvoří v ČR 3. nejpočetnější skupinu žáků a studentů-cizinců[11] a škola funguje jako jeden z nejvýznamnějších prostředků integrace. Vietnamské děti platí celkově za bezproblémové, mají pozitivní chování a pilně studují. Motivace vietnamských dětí je podstatně vyšší než motivace českých dětí, což dokazují i jejich dobré studijní výsledky.[10]

U vietnamských dětí není výjimečné ani doučování mimo školu, které hradí rodiče.[10] Tento způsob zvládnutí jazykového handicapu je poměrně rozšířený a úspěšný. Začíná se však objevovat jiný problém, a to postupná ztráta jejich původního jazyka. Ta se týká především druhé generace vietnamských imigrantů. Tyto děti nemají potíže se zvládáním českého prostředí a českého jazyka, ale paradoxně se svým mateřským jazykem - vietnamštinou. V důsledku toho pak dochází k problémům v komunikaci uvnitř rodiny a může to vést až k situaci, že si členové jedné rodiny navzájem nerozumí.[12]

Vietnamské děti se učí mnohem více než české děti, nechodí ven a tráví hodně času na internetu. Vietnamští rodiče jen neradi pouštějí své děti na organizované a pravidelné volnočasové aktivity. Prvořadé je pro ně formální vzdělání jejich dětí, teprve při jeho zvládání nastává prostor pro vzdělání neformální.[13]