Bakker-Schutův plán

Bakker-Schutův plán bylo označení požadavku Nizozemska na připojení příhraniční části Německa jako součásti reparací po druhé světové válce. Návrh vypracoval předseda nizozemské státní plánovací komise Frits Bakker-Schut (1903—1966) poté, co Jaltská konference rozhodla po zkušenostech z období po první světové válce, že reparace nebudou vypláceny finanční formou.

Mapa území, která měla být připojena k Nizozemsku podle variant a až c

Plán měl tři varianty podle rozsahu zabraného území. Minimálním požadavkem bylo připojení Emslandu, kde se hovořilo nářečím podobným nizozemštině. Podle maximální varianty by se území Nizozemska zvětšilo o více než třetinu a sahalo by na východ až k řece Veseře (dobové heslo znělo Nederlands grens kome aan de Wezer), patřila by k němu část průmyslového Porúří a významná města Cáchy (nizozemsky Aken), Kolín nad Rýnem (Keulen), Mönchengladbach (Monniken-Glabbeek), Münster a Oldenburg. Počítalo se s nuceným vystěhováním většiny původního obyvatelstva, na jehož místo by přišli bezzemci z přelidněného Nizozemska.

Plán podpořila královna Vilemína Nizozemská i ministr zahraničí Eelco van Kleffens, který nechal založit vládní komisi pro připojení nových území (Nederlandsch Comité voor Gebiedsuitbreiding), k odpůrcům patřil socialistický předseda vlády Wim Schermerhorn i protestantské církve, které ho označily za uplatnění principu kolektivní viny. Nakonec požadavek zamítly vítězné spojenecké velmoci s tím, že další vlna vyhnanců by pro poválečné Německo byla příliš velkou zátěží. Proběhl pouze odsun Němců z Nizozemska, který se týkal 3691 osob (Operace Black Tulip) a roku 1949 bylo k Nizozemsku připojeno několik menších pohraničních lokalit o celkové rozloze 69 km² včetně městeček Elten a Selfkant. Ani tato území nezískali Nizozemci natrvalo: vrátili je západnímu Německu v roce 1963 výměnou za finanční kompenzaci a ponechali si pouze malý neobydlený kousek země okolo kopce Duivelsberg.