Bakchantky

Bakchantky, (latinsky Bacchae, řecky Μαινάδες) jsou v řecké mytologii průvodkyně boha vína Dionýsa či Bakcha.

Vlídná a krotká Bakchantka (William-Adolphe Bouguereau, 1894)

Byly zvané také mainady („šílící“ nebo „třeštící“), thyiády nebo Bassaridy. Pořádaly divoké orgie zvané nyktélie (bůh Dionýsos byl někdy nazýván Nyktelios). Někdy až upadají do stavu blížícímu se šílenství, v němž jsou schopné všeho. V dlouhých řízách a ve zvířecích kůžích se oddávají v extatickém vytržení divokým rejům, společníky jim bývají Siléni, Kentauři, Panové, Satyrové, nymfy, a dokonce i Múzy. Ke všemu vyhrává divoká hlučná hudba. Znakem Bakchantek je thyrsos, hůl ovinutá břečťanem nebo révou, v rukou mívají hady a dýky. Vrhají se na obětní zvířata, trhají je na kusy a požívají je syrová.

Přístup mužů na slavnosti není dovolen, jinak jim hrozí i smrt.

Když jednou Dionýsos zavítal do Thrákie s celým svým průvodem, thrácký král Lykúrgos průvod rozehnal, některé Bakchantky zajal, některé dokonce i zabil a Dionýsos sám se musel zachránit útěkem a skokem do moře. Dionýsos Lykúrga krutě potrestal: seslal na něj šílenství, v němž král zabil svého vlastního syna a jeho mrtvolu ještě zohavil. Sobě usekl nohy v domnění, že ničí vinnou révu. Následně království hubil mor, nastala dlouhá neúroda. Podle věštby musel Lykúrgos zemřít. Rozlícený lid vyvedl krále na horu Pangaion a tam ho nechal roztrhat koňmi.

Když thébský král Pentheus, který zakázal uctívat boha vína, zajal Dionýsa s celým jeho průvodem. Bakchantky se ale rozprchly v bakchickém šílenství trhaly nejprve dobytek, potom se obrátily proti Pentheovi a na kusy roztrhaly i jeho. Zuřící ženy vedla Pentheova matka Agaué a vlastní rukou srazila synovi hlavu.

Když pěvec Orfeus v háji truchlil nad ztrátou své milované ženy, tak ho Bakchantky ukamenovaly. Později mu také utrhly hlavu a hodily ji do řeky.

Bakchantky jsou mytické, ale i skutečné, obojí tropily výtržnosti při Bakchantkových slavnostech. Již ve starém Římě proti nim musela dokonce zasahovat státní moc. Ostatně výraz „bakchanálie“ přetrval dodnes v popisu bohapustých pitek a nespoutaných zábav.