Běh těžkooděnců

Běh těžkooděnců nebo hoplitodromos nebo hoplítodromos (od starořecky Ὁπλιτόδρομος, Ὁπλιτοδρομία–hoplitodromos, hoplitodromia) byla soutěžní běžecká disciplína v starověkém Řecku. [1][2][3]

Běh těžkooděnců znázorněný na amfoře ze 4. stol. před Kr.

Běh těžkooděnců byl během v plné zbroji, vyhrazený pro dospělé muže, kteří již prošli vojenským výcvikem.[4] V Olympii byl zaveden na 65. hrách v roce 520 před Kr.[3] Jeho účastníci původně závodili se štítem, přilbou a chrániči na holeních.[5] Po reformě tohoto běhu jim zůstal jen bronzový štít, který měli zpočátku vlastní a později přidělen z úschovny v Diově chrámu.[5] Jeho název byl odvozen od těžkého kulatého štítu nazývaného hoplon.[6] Běžel se na vzdálenost čtyř stadií, který se jmenoval hoppios (769 metrů), nebo na jeho polovinu. Místo závodníka na startu se určilo losem. Pravidla závodu byly jednoduché, běžci se z postavení stojného ze startovní čáry na dané znamení (v Olympii pravděpodobně na zatroubení) rozběhli a po předepsané trase doběhli do cíle. [5]

Podle nejvýznamnějších historiků, olympijské hry klasického období trvaly pět dní. Po příslušných obřadech se začalo soutěžit až na druhý den a soutěže vyvrcholily na čtvrtý den poslední disciplínou, během těžkooděnců. Na pátý den se hry po rozdělení cen a obřadech skončily.[7]

Antický autor Pausanias uvádí, že podle jeho názoru byl běh těžkooděnců i součástí výcviku vojáků (hoplitů) pro válku.[3] Těžce ozbrojení hoplité bojovali v těsné formací, v tzv. falanze. Když se dvě nepřátelské falangy k sobě blížily, vojáci se těsně před bojem v těsné formaci k nepříteli rozběhli a srazili se s ním štíty a kopími.[8]