Atribuce

Vnější atribuce, nazývaná také situační atribuce, označuje interpretaci něčího chování jako způsobené situací, ve které se jedinec nachází. Například pokud někdo píchne pneumatiku na svém automobilu, lze to připsat díře na silnici. Připisováním špatného stavu dálnice lze událost pochopit bez jakéhokoli nepohodlí, že ve skutečnosti mohla být výsledkem jejich špatného řízení. Dalším příkladem může být dítě, které připisuje své pocity počasí: venku prší --> protože venku prší, dítě se cítí smutné.[4]

Vnitřní atribuce, nazývaná také dispoziční atribuce, označuje proces přiřazování příčiny chování k určitým vnitřním charakteristikám, jako jsou schopnosti a motivace, spíše než vnějším silám. Tento koncept se překrývá se zaměřením kontroly, ve kterém mají jednotlivci pocit, že jsou osobně zodpovědní za všechno, co se jim stane. Příkladem je dítě, které připisuje počasí svým pocitům: dítě je smutné --> protože je dítě smutné, venku prší.[5]

Ve své knize z roku 1958, "Psychologie mezilidských vztahů", se autor Fritz Heider snaží vysvětlit pojem mezilidské vztahy, podporuje zde koncept "zdravého rozumu" nebo "naivní psychologie". V jeho teoriích byl toho přesvědčení, že lidé pozorují, analyzují a snaží se vysvětlit chování pomocí logiky, i přes různá vysvětlení událostí od různých lidí z důvodu lidské nátury, Heider zařadil své teorie o vysvětlení do dvou kategorií: vnitřní (personální) a vnější (situační) atribuce.[6] V případě, že se projeví vnitřní atribuce, vysvětlení daného chování je přiřazováno k charakteristikám jedince jako jsou schopnosti, osobnost, nálady, dispozice nebo osobní postoje. V případě vnější atribuce je příčina chování přiřazována k samotné situaci, ve které se chování odehrálo (chování jedince bylo vynuceno nebo iniciováno jeho prostředím či sociální situací), jako například: zadaný úkol, ostatní lidé nebo štěstí. U těchto dvou typů dochází k různým percepcím chování jednotlivce, který je zapojen v tomto chování.[7]

Teorie korespondenčního odvozování říká, že lidí provádějí odvození u osoby, pokud jsou jejich činnosti ve vlastní vůli, jsou nečekané a jejich cíl vede k malému počtu nežádoucích efektů.[8] Podle Edward E. Jonese a Keitha Davise je teorie odvozování korespondentů, že lidé odvozují chování podle kontextu chování. Vysvětluje, jak se lidé snaží najít individuální charakteristiky osoby z výsledku jejich chování. Lidé sami odvozují chování na základě tří faktorů: stupeň volby, očekávatelnost chování a efekty na chování ostatních. Jako příklad si představme, že jeden člověk se rozhodne darovat polovinu svého bohatství na charitu a druhý pouze 5$. Z našeho pohledu by průměrná osoba nedarovala tolik peněz na charitu. Tímto aktem humanitárnosti je pro nás lehčí si k tomuto člověku přiřadit pozitivní vlastnosti, jako že je Štědrý či ohleduplný. Druhý faktor, který ovlivňuje odvození z akcí a odvozenou Charakteristiku, je počet rozdílů mezi chováním a volbami, které člověk zvolil v přechozích interakcích. Pokud zde nejsou malé nebo žádné rozdíly, odvození bude stejné jako akce z důvodu potvrzení předešlých otázek.[9]

Bernard Weiner navrhuje, že jednotlivci mají počáteční afektivní reakce na potencionální důsledky vnitřních a vnějších motivů určité osoby, které poté ovlivňují budoucí chování.[10] To znamená, že lidské sebepojetí či atribuce v aktivitě, kterou v minulosti zvládli nebo nezvládli, rozhodne o tom, jak se v této aktivitě budou v budoucnu angažovat. Weiner navrhuje, aby jednotlivci prováděli hledání vlastních atribucí a kognitivně hodnotili neformální vlastnosti ve svém chování, které zažívají. Pokud tyto atribuce povedou k pozitivnímu konci a vysoké pravděpodobnosti úspěchu, tyto atribuce by měly ústit ve vyšší ochotu přistupovat a pracovat na podobných úkolech než atribuce, které mají nízké očekávání budoucího úspěchu.[11] V budoucnu tyto afektivní a kognitivní hodnocení ovlivní chování jedince, v případě že se setká s podobnou situací.

S atribucí souvisí také osobnostní charakteristika locus of control (tzv. místo řízení/kontroly), která přisuzuje význam a dopad našich činů na okolní události – zda jsme schopni svým úsilím ovlivnit události, které se nám dějí, či nikoli. Rozlišují se dva typy lidí:[12]

• internalisté: velká víra ve vlastní schopnost ovlivnit události, hledají příčiny spíše u sebe – vnitřní, záleží na nich, jak si v životě povedou, zda budou úspěšní či nikoli
• externalisté: příčiny (ne)úspěchu přisuzují vnějším okolnostem, chybí u nich pocit vlastní kontroly nad svým životem

Základní atribuční chyba je tendence připisovat příčiny chování vlastnostem (postojům) dané osoby a nebrat v potaz situační okolnosti. U sebe naopak zdůrazňujeme situační příčiny. Základní atribuční chyba je nejlépe viditelná v případech, kdy se člověk snaží vysvětlit chování jiných. Například pokud má osoba nadváhu, naše první přesvědčení je, že mají problém s nadměrnou konzumací jídla nebo jsou líní, ale ne že by měli nějaký vážný důvod pro jejich obezitu, jako například zdravotní problém.[13] V případě hodnocení ostatních je situační kontext často zapomínán na úkor dispozice pozorovaného člověka. Toto se děje z toho důvodu, že když se toto chování odehrává, všechna pozornost je věnována aktérovi a opomíjí se prostředí a situace. Převládají zde tedy dispoziční atribuce oproti situačním.[14] V případě evaluace vlastního chování jsme více shovívaví a často přeháníme v ohledu na situační atribuce pokud se jedná o špatnou situaci. V případě dobré situace přeháníme zase osobní atribuce.

S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.")[15]

Efekt popsal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.")[16]

Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za obecnou normu, jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké.[17]