Arithmometr

Arithmometr pracoval na principu Leibnizova ozubeného válce s devíti zuby odstupňované délky, který zabíral do sběrného kola, jehož pohyb se přenášel na příslušný kotouček střadače. Jednotlivé číslice se zadávaly posunutím ozubeného válce podél jeho osy pomocí páčky na panelu arithmometru. Když byl celý operand zadán, pracovník otočil kličkou a každé z kol pootočilo odpovídající kotouček střadače o příslušný počet zubů. Ve střadači byl ošetřen i přenos jednotky do vyššího řádu, kdykoli kotouček přešel z 9 na 0, takže otočením kličky se zadané číslo skutečně přičetlo nebo odečetlo od obsahu střadače.

Zároveň se v dolní řadě čítacích kotoučků na vozíku počítal počet otočení kličkou. Násobení potom probíhalo tak, že pracovník zadal násobenec a otočil kličkou tolikrát, kolik byla nejnižší číslice násobitele. Pak vozík ručně zvedl, posunul o jednu pozici doprava a postup opakoval pro vyšší číslice násobitele. Nakonec se na čítači otáček objevil celý násobitel a ve střadači součin. Podobně (s odčítáním) probíhalo i dělení. Černé knoflíky na obou koncích vozíku sloužily ke zvedání vozíku a k vynulování obou čítačů.

Přístroje byly precizně zpracované, jednoduché a spolehlivé, ovšem také poměrně nákladné: arithmometr podle provedení stál v roce 1855 od 250 do 500 franků. Přesto se jich do roku 1915 prodalo přes pět tisíc kusů. Po vynálezcově smrti roku 1870 výrobu vedla vdova, syn a další dědicové.

Koncem 19. století dostal arithmometr konkurenty: počítací stroj švédsko-ruského vynálezce Odhnera a dalších, takže kolem roku 1900 už podobné strojky vyrábělo několik výrobců v Německu, v USA a ve Velké Británii a na arithmometr připadala jen polovina celkové produkce.