Aristotelova lucerna

Jako první jej objevil a popsal známý řecký filozof, vědec a učitel Aristotelés. Aristotelés pocházel z lékařské rodiny a díky životu v blízkosti moře se mu naskytla příležitost zkoumat tamější mořské živočichy. O biologii se zajímal už od dětství, a později se zabýval právě i stavbou poměrně složitého ústního ústrojí ježovek, konstruovaného podle čísla pět – tedy z pěti kruhově umístěných zubů.[2]

Později tuto strukturu popsal i ve své knize Historia Animalium neboli Historie zvířat.[3] Jeho popis zněl takto:

Tento aparát je po něm dodnes pojmenován jako Aristotelova lucerna.[2]

Žvýkací aparát ježovky purpurové (Strongylocentrotus purpuratus), na kterém lze vidět pět zubů

Jedná se o složité žvýkací ústrojí se zuby a lištami v ústech ostnokožců.[5][6] Tato složitá struktura se skládá z pěti čelistí[3] a dvaceti pěti pohyblivě spojených trámů a destiček.[7] Vše dohromady je spojeno svaly[3] a umístěno na břišní straně těla v ústech živočicha.[5] Destičky, ústa a trámy jsou převážně vápenité[8] a je možno je jak zasunovat (do ústní části těla), tak jimi i pohybovat ze strany na stranu.[3]

Horní část konstrukce je místo, kde je vytvořen nový zub, který roste rychlostí 1 až 2 milimetry týdně. U spodního konce konstrukce je tvrdý bod nazývaný distální zub. Přestože tento bod je tuhý, má slabou vnější vrstvu, která jí umožňuje ostření během oškrabávání.[3]

Podle Encylopedia Britannica mohou být ústa v některých případech dokonce i jedovatá.[3]

Aristotelova lucerna slouží ježovkám převážně k seškrabávání nárostů mořských řas.[8] Používají je tak, aby odštěpili řasy od skal a jiných povrchů, stejně jako je používají ke kousání a žvýkání své kořisti.

Během krmení je pět čelistí vytlačeno tak, aby otevřely ústa.[3] Když chce živočich hryznout, čelisti se spojí, aby uchopily kořist nebo řasy. Poté mohou roztrhat nebo žvýkat pohybem svých úst ze strany na stranu.[3]