AppleTalk

Design přísně následuje model ISO/OSI. Na rozdíl od ostatních raných systémů pro LAN, AppleTalk nebyl postavený jako typický systém Xerox XNS. Nicméně mnoho částí systému AppleTalk mělo přímou obdobu v XNS. Podstatným rozdílem systému AppleTalk byly dva protokoly, vytvořené s cílem zajistit úplné samonastavení. Protokol AARP (AppleTalk address resolution protocol) umožňoval připojeným počítačům automaticky generovat své síťové adresy, Protokol NBP (Name Binding Protocol) byl v podstatě DNS systém. I když protokoly podobné AARP existovaly i v jiných systémech, nic podobného protokolu NBP do té doby neexistovalo.

Oba protokoly stanovily způsoby dovolující řídícím zařízením potlačit původní mechanismy. Všechny tyto informace měly dodávat směrovače. U větších sítí, kde mohl AARP způsobit problémy mohlo přidání směrovače razantně snížit síťový „provoz“.

Dohromady dělaly protokoly AARP a NBP z AppleTalk pravděpodobně nejsnadněji použivatelný síťový systém, který byl do té doby vyvinut. Nové stanice byly do sítě přidány jednoduše jejich připojením a případně pojmenováním. Seznam vytvořený pomocí NBP byl prohledáván a zobrazován programem Chooser (původně sloužil k výběru základní tiskárny), který zobrazoval seznam stanic na lokální síti, rozdělené do tříd. Toto vše bylo kompletně automatizované.

Jeden z problémů systému AppleTalk bylo, že byl původně zamýšlen jako část projektu Macintosh Office, který sestával ze stanice poskytující směrování, sdílení tiskárny a souborů. Nicméně tento projekt byl roku 1986 zrušen. Firma Apple později vydala souborový a tiskový server AppleShare.

U větších sítí a sítí WAN způsoboval NBP značný přebytečný provoz, to bylo významně omezeno u verze AppleTalk Phase 2, obsahující System 7.

Dnes je základním síťovým protokolem TCP/IP, ale AppleTalk je stále podporován kvůli zpětné kompatibilitě mnoha dalších produktů. Počínaje Mac OS X 10.2, poskytuje Bonjour (původně pojmenovaný Rendezvous) podobné možnosti v sítích založených na TCP/IP. Bonjour je implementace ZeroConf (Zero Configuration Networking), který se snaží dostat snadnost použití NBP do světa TCP/IP.

Adresa u protokolu AppleTalk byla 4 B. 2 B na číslo sítě, 1 B číslo uzlu a 1 B číslo soketu, z nich pouze číslo sítě potřebovalo nějakou konfiguraci, získávanou ze směrovače. Každý uzel si sám dynamicky zvolil vlastní číslo. Některá čísla soketů byla rezervována pro zvláštní účely. Předpokládalo se, že ostatní protokoly na úrovni aplikací budou používat dynamicky přiřazené číslo soketu u klienta i serveru.

Kvůli této dynamičnosti, nemohli uživatelé předpokládat přístup k službám na základě adresy. Namísto toho měli všechny služby jména, vybraná lidmi, u kterých se předpokládalo, že budou dávat smysl uživatelům a zároveň budou dostatečně dlouhá, aby nedocházelo ke konfliktům.

Díky jménům přeloženým do adres, které obsahovaly číslo uzlu a soketu, jménu mapovanému přímo službě dodávané stanicí, a které bylo úplně oddělené od jména samotné stanice. Díky tomu mohly být služby stěhovány na jiné stanice, aniž by uživatelé museli měnit způsob přístupu k nim. A na jedné stanici mohlo být spouštěno jakékoli množství stejných služeb bez konfliktů síťového připojení.

Naopak u DNS se jméno překládá pouze na adresu stanice bez čísla portu, který službu poskytuje. Proto pokud jsou uživatelé zvyklý používat určitou stanici, jejich přístup bude přerušen přesune-li se služba na jinou stanici. Tomu se lze vyvarovat pokud budeme používat pro označení služeb záznam CNAME, místo jména aktuální stanice, ale není žádná záruka, že to budou uživatelé dodržovat. (Některé nové protokoly, jako např. Kerberos a Active Directory, používají záznamy DNS SRV aby identifikovaly službu podle jména podobně jako u modelu AppleTalk.)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku AppleTalk na anglické Wikipedii.