Aplikovaná etika

První impulz pro vznik aplikované etiky dala antická starověká filozofie a východní filozofie. Přesto se přelomovými lety pro tuto disciplínu staly až 60. a 70. léta 20. století. Právě v této době totiž začínají lidé aktivně reagovat na aktuální morální problémy, jakými byli například dopady poválečných katastrof (2. světová válka, zejména pak Válka ve Vietnamu) na člověka a také na životní prostředí; vojenská tyranie; eutanazie; interrupce. Stále většího rozmachu dosahuje věda a technika, zejména pak genové inženýrství, se kterým zároveň přichází obavy z jeho možného zneužití.

Aplikovaná etika se vyprofilovala na pozadí etiky teoretické, jako reakce na výše zmíněné společenské problémy. Na naléhání vlád, církví a v neposlední řadě rodičů, začala aplikovaná etika pronikat ve formě nejrůznějších kurzů na akademickou půdu univerzit.

V tomto období se mnoho filozofů rozhodlo spojit svou kariéru právě s aplikovanou etikou. Vznikla řada publikací, které se věnovaly filozofickému uvažování o povaze a předmětech aplikované etiky. Tyto publikace bez výjimky přispěly k tomu, aby se aplikovaná etika etablovala jako vědecká disciplína. Filozofové vnímali aplikovanou etiku jako pokus o implementaci všeobecných morálních norem a univerzálních etických teorií s cílem objasnit praktické problémy a tím přispět k jejich řešení. Teorii, argumenty a analýzu vnímali jako nástroje, které mohou být použity k přezkoumání morálních problémů. V dnešní době dochází k transformaci tohoto názoru: Teorie a principy musí být doplněny o vzorové případy, empirická data, hodnoty a situačnost.