Antonín Doležal

Narodil se a vyrůstal v Praze, na samém začátku druhé světové války mu bylo 10 let. Jeho matka byla sochařka, otec překladatel slovanských jazyků. Pro povolání lékaře se rozhodl jako student gymnázia, inspirován mikrobiologem profesorem RNDr. J. Kořínkem a dalšími pedagogy v té době Němci zavřené přírodovědecké fakulty. Studium na lékařské fakultě začal v roce 1948, na níž jej myšlenkově ovlivnil vývojovým pojetím anatom profesor Ladislav Borovanský. Od prvého semestru se stal demonstrátorem ve fyziologickém ústavu, kde v té době působil pedagog profesor F. Karásek a profesor Vilém Laufberger. Ještě jako studenti tam pracovali – pozdější endokrinolog prof. Vratislav Schreiber, neurofyziologové prof. J. Bureš a doc. Š. Figar. Pod vedením profesorky D. Benešové působil Antonín Doležal také jako dobrovolník na I. patologii v dětské pitevně.

Jako student od roku 1951 vedl v pražském ÚPMD v Podolí fyziologickou laboratoř. Na morčatech vypracoval subserózní reliéfovou hysterografii (1953), která dovolovala na rentgenu sledovat děložní motilitu u nenarkotizovaného zvířete. Po aplikaci pituitrinu popsal při kontrakci ascensus partis indivisae, při nocicepčním dráždění kontrakce směřovaly naopak směrem kaudálním, nalezl i inkoordinaci děložních rohů (1954). Montevidejská škola prokázala existenci ascendentního, descendentního gradientu a různé stupně inkoordinace děložní i u člověka. V té době zde také asistoval dr. D. Brucháčovi při experimentech o interocepci na zvířeti.

Po promoci v roce 1953 získal na nově otevřeném gynekologicko-porodnickém oddělení v Kladně u doc. V. Chmelíka velmi dobrou průpravu v praktickém porodnictví a základní operativě. Od roku 1954 do 1958 pak pracoval po konkurzu jako vědecký aspirant na II. gynekologicko-porodnické klinice Fakulty všeobecného lékařství (FVL) UK v Praze. Věnoval se od té doby převážně porodnictví, kde ho v začátcích ovlivnil profesor J. Lukáš a asistent M. Blekta. Porodnickou problematiku spojuje s klinickou patofyziologií. Jeho přírodovědecké darwinistické zaměření se uplatňuje i v klinickém výzkumu. Je stoupencem těsné interdisciplinární spolupráce.

V roce 1958 se stal klinickým asistentem. Po vojenské službě působil i jako praktický lékař v Postoloprtech, v roce 1960 obhájil kandidátskou práci na téma „Etiologie samovolného předčasného přerušení těhotenství“ a tiskem pak vyšla v roce 1961 tato práce jako prvá česká monografie na toto téma. Popisuje premenstruální preabortivní syndrom, razí prekoncepční diagnostické i terapeutické postupy. V té době se Antonín Doležal zasadil o zřízení samostatného klinického centra pro léčbu nedonošených dětí.

V roce 1965 s doc. Š. Figarem pletysmograficky doložil existenci tzv. těhotenského vazodilatačního fenoménu: Po podnětech, jako je bolest, chlad, či psychické úsilí v prvém trimestru těhotenství nenastupuje na prstech ruky reaktivní vazokonstrikce, ale vazodilatace. Na konci gravidity se opět objevují reakce vazokonstrikční, ale v šestinedělí je znovu přítomna reaktivní vazodilatace (1967). Reakce jsou ovlivnitelné atropinem a skopolaminem (1968).

V roce 1970 se Z. Onyskowovou a profesorem V. Jedličkou zpracovali z 250 000 porodů vrozené vady u vícečetných těhotenství „The frequency and the character of malformations in multiple births“.

Ve spolupráci s doc. S. Tittelbachovou založil Antonín Doležal nový obor „antropologie mateřství“ sledující somatické změny v průběhu a důsledku těhotenství. Zavádějí také reprodukční somatické normy a na podkladě klustrové analýzy vytyčují somatické typy. Na katedře antropologie Přírodovědecké fakulty UK se prof. Doležal účastnil vedení 28 dizertačních prací, které se antropologií mateřství zabývaly. Po konferenci vyšla v roce 1977 monografie „Anthropology of maternity“. Po výstavě v Brně a v pražském Karolinu, uspořádal v Berlíně na toto téma výstavu „Entwicklungsstufen der Mutterschaft – Antropologia Maternitatis“ a v roce 1978 publikoval na toto téma monografii. V další monografii „Phylogenetic problems of human reproduction“ (1992) za spolupráce s S. Dvořákovou a D. Hellerovou zpracoval fylogenetické aspekty specifik lidské reprodukce, hominizační proces a také byly provedeny výpočty alometrických rovnic savců pro délku života, gestace, laktace a hmotnosti mláďat. V roce 1989 antropologii mateřství přednášel v letních kurzech španělsky na univerzitě Alcalé Henares ve Španělsku.

Společně s doc. V. Hlavatým z Biofyzikálního ústavu FVL UK měřili izotopovou placentografií průtok mateřské krve placentou v průběhu kontrakce, kde zjistili fenomén retardace minima děložního průtoku a zvýšení průtoku při abdominální dekompresi (1970). Shora jmenované práce byly publikovány v prestižních časopisech USA, německých a francouzských. Souběžně publikoval množství prací z klinické každodennosti. Sepsal dílčí kapitoly do učebnic a tehdejších učebních archů.

V roce 1975 byl jmenován docentem, doktorskou dizertační práci „Adaptace organismu a těhotenství“ obhájil v roce 1978, v roce 1983 byl jmenován profesorem. Po řadu let byl zástupcem přednosty II. gynekologicko-porodnické kliniky FVL UK. Zaměřoval se na terapii infertility, hypotrofii plodu, techniku cerclage, porodnické operace, techniku tzv. kývavého forcepsu dosahující redukce klidové i dynamické komprese hlavičky. Jako první v Čechách provedl s týmem intraabdominální transfuzi u Rh negativního plodu s hydropsem. V problematice bezbolestného porodu je to použití lytických směsí, psychosomatická příprava, abdominální dekomprese, metoda relaxační – sugestivně hypnotická. V závěru své aktivní činnosti na porodním sále podporoval snahy docenta A. Pařízka, který zavedl na klinice užívání epidurální analgezie a zasloužil se o rozšíření metody celostátně.

Složitá problematika a komplexní přístupy, neomezené na úzký pohled, jej přiměly zabývat se také otázkami hematologie, endokrinologie, histochemie děložní sliznice, andrologie, sexuologie, psychosomatickými problémy, podstatou etiky a historií oboru.

Jeho žák a přítel K. Řežábek napsal, že A. Doležal se zaujetím a specifickým osobním přístupem se vždy věnoval výuce nově příchozích lékařů. Na fyziologii padesát let přednášel a demonstroval hypnózu, kde uspává cíleně.

Po listopadu 1989 řadu let přednášel „Biologie a politika“ na filozofické fakultě UK na katedře politologie. Působil jako profesor při výuce bakalářek na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Přednášel na doškolovacích kurzech.

Po řadu let pracoval ve výboru československé společnosti JEP jako tiskový referent. Prof. A. Doležal obdržel také řadu vyznamenání, od stříbrné medaile Přírodovědecké fakulty UK, 1. lékařské fakulty UK, Karlovy univerzity, přes Traplovu a Hrdličkovu medaili, po medaili Ministerstva zdravotnictví Čínské lidové republiky.

Po odchodu do důchodu publikoval práce především na hranicích gynekologie a porodnictví. V roce 2001 vyšla monografie z historie „Od babictví k porodnictví“. V roce 1996 mu vyšla populárně vědecká kniha o původu vulgárních slov v indoevropských jazycích „(Ne)pikantní jazykověda“, v rozšířené podobě „Zakázaná slova“ (2004) a publikace „Lékařský slang a úsloví“ (1999, 2007). Jako soudní znalec spolu se Z. Zemanem sepsali „Právní odpovědnost a právní vztahy v porodnictví“ (2000).

Své celoživotní klinické zkušenosti vložil do monografie „Technika porodnických operací“ (1998) a později rozšířené „Porodnické operace“ (2007). Mimo monografie publikoval 130 vědeckých prací, je spoluautorem řady učebnic a studijních archů. Pro kolektivní učebnici Porodnictví (2004) sepisuje kapitoly „Samovolný porod a jeho vedení“, „Porod koncem pánevním“, s J. Tošnerem „Fyziologické těhotenství“, „Prenatální péče“ a „Vyšetřovací metody“, pro monografii A. Roztočila „Moderní porodnictví“ (2008) připravil obsáhlou kapitolu o dějinách porodnictví.

Zájem o fyziku jej přivedl jako konzultanta na katedru anatomie a biomechaniky FTVS, kde pod vedením doc. K. Jelena vznikla řada prací zaměřených na biomechaniku těhotenství a porodu: entero-hysteroseismie za těhotenství, metodiky exaktně popisující klenbu nožní. Má několik patentů, mj. na bezdotykový měřič chvění.

V roce 2003 po mnohaletém studiu vychází jeho historický román „Pierre de la Ravel – pařížský porodník“, který líčí revoluci v medicíně v 18. století a zároveň Velkou francouzskou revoluci. Během života shromáždil velkou sbírku starých lékařských nástrojů. Historii porodnictví se zabývá od prvých klinických let, do poloviny 19. století prostudoval základní porodnické knihy francouzské, německé a anglické. Během stipendia v Paříži měl v rukou nejstarší anatomické knihy od Vesalia až po Huntera a Roederera.

Z jeho iniciativy vznikl realizační tým: docent J. Zvěřina, RNDr. V. Kuželka, doc. M. Špála a doc. R. Linc. V Bruselském parlamentu v roce 2007 za spolupráce 1. LF UK, Národního muzea a dalších institucí byla po svízelné přípravě uspořádána reprezentační historická výstava „Europe as the Cradle of Scientific Obstetrics“, z níž vzešla stejnojmenná publikace (2007). Výstava dokládá, že pokrok v medicíně se děje převážně přeléváním poznatků z přírodních a technických věd. Po úspěchu v cizině proběhla výstava v Turnově, Táboře a velká výstava v Národním muzeu.

Byl vyhledávaným porodníkem. Profesorka Helena Haškovcová spatřovala příčinu jeho obliby u rodiček ve spojení dokonalé porodnické techniky s empatií porodníka.[1][2]