Antoinette de Maignelais

Antoinette de Maignelais (1434–1474) byla oficiální milenkou (maîtresse-en-titre) francouzského krále Karla VII. od roku 1450 až do jeho smrti. Po sňatku se stala baronkou de Villequier a v postavení královy milenky nahradila svou sestřenici Agnès Sorel po její náhlém úmrtí. [1] Později se stala i milenkou Františka II., vévody Bretaňského.[1] Působila také jako agentka Karlova syna, pozdějšího krále Ludvíka XI.

Antoinette de Maignelais
Narození1430
Úmrtí5. listopadu 1470 (ve věku 39–40 let)
Bretaň
Povoláníaristokratka
Partner(ka)Francis II
Karel VII. Francouzský
DětiFrancesc I d'Avaugour
PříbuzníFrançois d'Avaugour dit de Bretagne, comte de Vertus & de Goëllo (vnuk)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Náhrobek

Život

Antoinette byla dcerou Jeana II. de Maignelais a Marie de Jouy. Přes svého otce byla sestřenicí Agnès Sorel, která byla titulární metresou Karla VII. přibližně od roku 1441 až do své náhlé smrti v roce 1450.

Králův pohled ale na Antoinettě spočinul ještě před náhlou smrtí Agnès. V roce 1448, když jí bylo čtrnáct let, jí král daroval panství Maignelais, které byly předmětem dlouhého soudního sporu mezi jejím předkem Raoulem de Maignelais a vévodou de Bourbon. Panství nakonec zůstalo ve vévodově vlastnictví.

Zámek de la Guerche při řece Creuse

Milenka krále Karla VII.

Ve svých šestnácti letech, krátce poté, co Agnès zemřela, se Antoinetta stala titulární metresou Karla VII. [pozn. 1] [3] V souvislosti s tím provdal Karel VII. Antoinettu za svého prvního komořího, Andrého barona de Villequier de Guerche († 1454) z krajiny Touraine. [2] Při této příležitosti daroval král Antoinettě ostrovy Oléron, Marennes a Arvert jako její věno s důchodem 6000  livrů ročně na celý život. [4] Dopisy udělující tyto výsady jsou z října 1450. Pro ni a jejího manžela nechal král postavit zámek de la Guerche. [5]

V roce 1458 daroval Karel její dceři Jeanne de Maignelais 8 250 franků při sňatku s pánem de Rochefort. Antoinette s ním měla také další dceru, Karel VII. však nelegitimizoval ani jednu z jejích dcer.

Během svého působení v pozici královské metresy spolupracovala Antoinette s dauphinem, budoucím králem Ludvíkem XI. ), se kterým měl král Karel velmi napjatý vztah. Antoinette informovala dauphina o jeho otci, čímž ve skutečnosti působila jako dauphinova agentka u krále.[6]

Milenka vévody Bretaňského

Když král Karel VII. v roce 1461 zemřel, stala se Antoinette de Maignelais milenkou Františka II., vévody Bretaňského. Vévoda ji všemožně podporoval, a tak měla k dispozici zámek Cholet, kde hostila tehdejší kulturní špičky a ze svého dvora díky tomu udělala centrum kultury v Bretani. S Františkem II. nakonec měla pět dětí.

Když se Antoninetta stala milenkou vévody Bretaňského, očekával král Ludvík XI. Francouzský, že pro něj bude dělat špiónku na vévodském dvoře v Bretani. Zpočátku sice toto očekávání naplňovala, ale nakonec svou loajalitu věnovala vévodovi Bretaňskému. Během války mezi Francií a Bretaní prodala Antoinette de Maignelais své šperky na financování bretaňské armády proti Francii. Když se to doslechl král Ludvík XI., nechal zkonfiskovat její majetek ve Francii.[7]

Antoinette de Maignelais zemřela pokojně na dvoře Františka II. v roce 1474.

Poznámky
  1. Podle Valeho se Antoinette stala Karlovou metresou až po smrti svého manžela Andrého de Villequier v dubnu 1454). [2]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antoinette de Maignelais na anglické Wikipedii.

  1. WELLMAN, Kathleen Anne. Queens and mistresses of Renaissance France. New Haven: [s.n.] 1 online resource (xiv, 433 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-0-300-19065-6, ISBN 0-300-19065-4. OCLC 841809754
  2. Vale 1974, s. 135.
  3. Wellman 2013, s. 47.
  4. Vale 1974, s. 189.
  5. Roy 1970, s. 428.
  6. Emile Boutin, « Les griffes de Louis XI dans notre histoire régionale » [archive], sur Société des historiens du Pays de Retz (consulté le 5 octobre 2016).
  7. Pierre Richard, « Antoinette de Maignelais », Bulletin de la Société Archéologique et Historique de Nantes, vol. 131, 1996.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.