Anna a Bernhard Blumeovi

Narodila se jako Anna Helming ve městě Bork v roce 1937, studovala umění na Staatliche Kunstakademie v Düsseldorfu v letech 1960 až 1965 stejně jako její budoucí manžel. Když se v roce 1966 vzali,[3] radovala se, že má stejné jméno jako imaginární postava Kurta Schwitterse, Anna Blume. Pár spolu žil a pracoval v Kolíně nad Rýnem. V roce 1967 se jim narodily dvojčata.[4] Do roku 1985 pracovala jako učitelka řemesel a umění na gymnáziu.[3] Zemřela dne 18. června 2020 ve věku 83 let.

Bernhard Johannes Blume se narodil v Dortmundu 8. září 1937. V letech 1960 až 1965 studoval umění na Staatliche Kunstakademie v Düsseldorfu, kromě jiných také s Josephem Beuysem.[3] Studoval filozofii na univerzitě v Kolíně nad Rýnem v letech 1967 až 1970[5] a později pracoval jako učitel umění a filozofie.[3] V roce 1984 se zúčastnil výstavy Von hier aus – Zwei Monate neue deutsche Kunst v Düsseldorfu. Od roku 1987 působil jako profesor profesor volného umění a vizuální komunikace na vysoké škole obrazového umění v Hamburku.[3]

Zemřel v Kolíně nad Rýnem 1. září 2011.[6]

Anna a Bernhard Blumeovi společně vytvářeli instalace, sekvence velkých fotografických scén a, většinou v 90. letech, polaroidy. Oba vytvořené kresby. Představovali a fotografovali scény, ve kterých se objevili sami, s předměty, které si užívají „svůj vlastní“ život.[7] Podle skupiny Deutsche Börse bylo jejich procesem vytváření obrazových sekvencí dohromady a dokončování všech souvisejících úkolů bez vnější pomoci. To zahrnovalo navrhování scén a kostýmů, vyvolávání negativů a výrobu zvětšenin; v každé fázi je kresba rafinovaná, leštěná a malovaná. Anna řekla: „Malujeme fotografickou kamerou a tato malířská práce pokračuje i v laboratoři.“ Obrazy vyráběli bez pomoci digitální manipulace nebo postprodukčních montáží. Při fotografování „létajícího, havarujícího a vířícího světa“ umělci používali bezpečnostní prvky, jako jsou lana, sítě a matrace.[5]

Jejich sekvence Vasenekstasen byla představena v Muzeu moderního umění ve Frankfurtu. V roce 1989 MoMA v New Yorku představili svá díla na samostatné výstavě, včetně Küchenkoller (Kitchen Frenzy, 1986), Opposites D (1989) a Demonstrativní identifikace s vesmírem (1971).[8]

V roce 2004 byly jejich polaroidy z let 1988 až 2000 publikovány jako kniha Das Glück ist ohne Pardon. Žánr autorských autoportrétů zpracovali jako transformaci, své tváře zkreslovali a deformovali triviálními předměty, jako jsou ramínka na kabáty nebo domácí potřeby, aby „odstranili mýtus o portrétu a autonomii subjektu, který chtěli zprostředkovat.“[9]

V Muzeu Ludwigových v Kolíně nad Rýnem bylo vystaveno několik děl, které v roce 2005 představily v souvislosti se Světovým dnem mládeže 2005 v Kolíně nad Rýnem Kreuzweg na téma Křížová cesta, sekvenci Transzendentaler Konstruktivismus. V roce 2008 byla na konferenci Hamburger Bahnhof v Berlíně představena Reine Vernunft. Bylo to jejich první komplexní vystoupení v hlavním městě. Podle muzea práce poskytují „přehled ironické a filosofické strategie tohoto uměleckého týmu“ a ukazují „intenzivní odhodlání k nepřetržitému procesu sebe-experimentování“, přičemž Blume „provedl základů přirozenosti německé existence zkoumáním“ home sweet home „pro každou myslitelnou formu bídy“ než vstupem do širšího světa.[10]

V roce 2009 se jejich práce objevily v berlínském Gropiusbau na výstavě „Šedesát let. Šedesát děl“ k 60. výročí vzniku Spolkové republiky Německo.[11] V roce 2010 bylo v Kunstmuseu Bonn vystaveno několik děl ve filmu „Der Westen leuchtet / Eine Standortbestimmung der Kunstlandschaft des Rheinlandes“, představující umělce z Porýní.[12]

V roce 2011 se uskutečnila první výstava jejich díla po smrti Bernharda Blumeho, „Trans-Skulptur“ v Berlíně, představena jejich přítelem Bazonem Brockem.[13] Ten hovořil také 21. dubna 2016 na výstavě Transcendentální konstruktivismus obou umělců v Kolumbě v Kolíně nad Rýnem, kde byla vystavena díla od roku 2015 do roku 2016 v několika místnostech.

• 1990 cena Konrad von Soest Prize[16]
• 1996 cena Edwina Scharffa z Hamburku[17]
• 2000 Berliner Kunstpreis (Berlínská umělecká cena)[18]