Anežka Kovalová

Anežka Kovalová je dcera sochaře Jiřího Jílka (1925–1981), absolventa sochařského atelieru profesora Jana Laudy. Jiří Jílek se po válce usadil v podhůří Jeseníků v Sobotíně u Šumperka. Tam v roce 1963 založil výtvarný obor Lidové školy umění a jako výtvarník spolupracoval s tamním Vlastivědným muzeem. Od roku 1968 mu byl z důvodu zhoršující se Bechtěrevovy nemoci přiznán invalidní důchod a pracoval už jen na svých sochách a veřejných realizacích. Anežka Kovalová v letech 1967–1973 vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Karla Součka a Jiřího Johna, který v té době vedl večerní kreslení. V ateliéru ve stejné době studoval např. Zdenek Hůla, Miroslava Zychová nebo Ivan Ouhel. Po studiích se vrátila domů do Sobotína a do roku 1981 spolupracovala se svým otcem na jeho realizacích.

Roku 1978 absolvovala stipendijní pobyt v papírnách v Českých Budějovicích, v témže roce měla v Šumperku svou první autorskou výstavu. Od devadesátých let patří k okruhu výtvarníků Galerie Kruh v Kostelci nad Černými lesy a je hostem Spolku olomouckých výtvarníků. V letech 1980–2013 učila ve výtvarném oboru Základní umělecké školy v Šumperku.

Žije a pracuje v Sobotíně. Její muž Miroslav Koval je výtvarník a dramaturg Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, syn Štěpán (* 1974) je fotografem.

Podzim, 1972

Černý kruh, 1993

Vznášení, 1997

Židle za stolem, 2003

Kmeny, 2007

Švestky II, 2008

V zimě, 2016

Anežka Kovalová po studiích postupně opustila olejomalbu a své obrazy maluje vaječnou temperou na dřevěné desky nebo plátna. Ve hnětení střídavým nanášením, ubíráním, proškrabováním a překrýváním se dohledává barvy odstínem blízké uhlovým kresbám na balicím papíře.[2] Pro obrazy je typická volba námětů bez lidské přítomnosti, civilnost a lapidárnost věcí prostých a opomíjených, tlumená barevnost podvečerního světla a zemité tóny. Od poloviny 80. let barvu opouští, soustředěná na velkoformátové kresby uhlem na přírodním balicím papíře.[3]

Vzdušné krajiny ze souboru diplomních prací jsou kreslené čistými tahy štětce a výrazným prvkem v nich je pohyb (Podzim, 1972). Koncem 70. let, v rámci stipendijního pobytu v papírnách malovala malé statické obrazy opuštěných hal a skladišť téměř naivizující stylizace a metafyzické povahy (Role papíru, 1978, OGV Jihlava). Kolem roku 1980 se trvalým námětem jejích zátiší stala důvěrně známá místa a věci, se kterými se denně setkává ve svém nejbližším okolí. Maluje stromy, ovoce a zeleninu jako přírodní detaily rámované výsekem lidského prostředí – oknem, plochou stolu, bedničkou (Hrušky, 1979). Důležitým kompozičním principem je seriální řazení morfologicky podobných prvků (Hrušky, 1981).[4]

Krajiny Anežky Kovalové odkazují ke zvláštní poetice obrazů jednoho z jejích pedagogů na AVU, Jiřího Johna. Obsahují svá tajemství a připomínají to, co již zmizelo nebo zůstává skryto (Tání, 1989). Autorka volně interpretuje konkrétní zážitek a přetváří skutečnost v archetypální symbol a nový vícevýznamový útvar (Strom, 1983), který přesahuje empirii viděného.[4] Obohacuje tak tradiční krajinné náměty hlubší psychologickou reflexí, která vychází z jejich vlastních prožitků a citlivě vnímaného existenciálního spojení s přírodou.[5]

Konkrétní zážitek, kterým byl černý kruh uprostřed sněhu po spáleném listí (Spálené místo, 1992), prochází postupnou myšlenkovou transformací a stává se obecným symbolem vymezení určitého prostoru (Vymezení, 1993). Výtvarnice zpřítomňuje enigma místa, které se vyděluje a odlišuje od svého okolí a stává se zhmotnělým významem. Hranice světlých a tmavých ploch obrazu provázejí stopy, které tematizují míjení či vytrácení někdejší přítomnosti člověka (Zaváté stopy, 1993). Stávají se z nich poselství o důležitosti místa a zkušenost přírody splývá se subjektivní existenciální zkušeností.[4]

Anežka Kovalová si pro svou uměleckou cestu zvolila oproštění od vnějšího, při vědomí, že pokud by šla jinou cestou, zakryla by rodnou skutečnost věcí. Zůstala věrná tomu, co načerpala v krajině dětství a co přinášelo jistotu, že se může spolehnout na přírodu, která je ve své proměnlivosti stálá, nabízí optimistické okouzlení i smysl pro řád. Učila se v ní a za ní nacházet ukázněnou jednoduchost a přesahující vážnost a její malířské i kreslířské dílo odkazuje k řádu, na kterém stojí svět. Hovoří prostou výtvarnou řečí, která je esencí hmotného a nehmotného, duchovního i světského, citu i rozumu.[6]

Z autorčina vlastního textu k výstavě v Galerii Václava Špály v Praze, 1996:

...Mou pravdou je pravda staré dřevěné podlahy. Je to bílé světlo v okně. Zbylé stopy sněhu na ploše Země. Omletý kámen. Stěna lesa. Předjarní nahota zahrad. Kánonický tvar hrušky. Samota místa. Ztemnělý keř. Stůl a zeď. Kopec a cesta. Vítr. Padání deště, světla a tmy. Ticho těchto věcí a událostí. Země, která říká: „Jsi ze mě“. To všechno je v nekonečných proměnách její odvěká abeceda a kreslením či malováním z ní vyhledávám vlastní znaky k pojmenování skutečnosti, ve které se čas Země protnul s časem člověka...[7]

• Jiří Valoch, Anežka Kovalová, Miroslav Koval, Dům umění města Opavy 1994, ISBN 80-901669-0-3

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anežka Kovalová na Wikimedia Commons
• Anežka Kovalová v informačním systému abART
• TZ: Miroslava Hlaváčková, Anežka Kovalová: Zastavení v čase. Obrazy a kresby, 2016