Andris Nelsons

Vyrostl v hudební rodině, matka vedla sbor staré hudby, otec hrál na violoncello. On sám se jako malý učil na klavír, trubku i zpíval ve sboru své matky. Dlouho to vypadalo, že jeho osudem bude trubka, na níž dokonce hrál již v orchestru Lotyšské národní opery. Nakonec ho ale zlákalo dirigování, které studoval u Alexandra Titova v Petrohradu. Zároveň absolvoval dirigentské kurzy u Neeme Järviho, Roberto Carnevaleho, Jormy Panuly a nakonec u Marisse Jansonse, který si ho vyhlédl poté, co dokázal zaskočit v trubkové sekci jím vedené Filharmonie Oslo.

V roce 2003 se Nelsons stal šéfdirigentem Lotyšské národní opery. Vedl ji do roku 2007. Poté se stal šéfdirigentem Nordwestdeutsche Philharmonie v německém Herfordu, a tuto funkci zastával až do konce sezóny 2008/09. Poté se stal hlavním dirigentem a hudebním ředitelem City of Birmingham Symphony Orchestra. Ten řídil do roku 2015. Poté převzal řízení bostonských symfoniků, které prvně dirigoval již v březnu 2011 jako nouzový záskok za Jamese Levina v Carnegie Hall. Jejich hudebním ředitelem se stal v roce 2013. Album Under Stalin's Shadow, které s Bostoňany nahrál, získalo v roce 2015 cenu Grammy. V roce 2017 převzal i lipské filharmoniky.

Při debutu v Metropolitní opeře dirigoval v říjnu 2009 Turandota. V červenci 2010 debutoval na festivalu v Bayreuthu, při zahajovacím představení dirigoval novou inscenaci Wagnerova Lohengrina. V letech 2019 a 2020 dirigoval proslulý Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, přičemž program obohatil i vlastním trumpetovým sólem. Šlo v rámci této tradice o první dirigentovo sólo, jež nebylo houslové.

Jeho manželkou byla v letech 2011-2018 lotyšská operní pěvkyně Kristīne Opolaisová.