Alois Volkman

Život mu však připravil několik nástrah. Ve třech letech onemocněl dětskou obrnou, po niž mu zůstala postižená levá noha. „Postupem let jsem si musel zvykat na svůj handicap a smiřovat se s tím, že nemohu všechno jako druzi," říká. „Naučil jsem se však nelitovat toho, co je mi odepřeno, pokud možno to nevnímat a naopak orientovat se a vážit si všeho, co mohu, co je mi dopřáno a tím si svou životní situaci kompenzovat,“ pokračuje. Kromě tělesného handicapu však musel překonávat i mnohem víc. „Dostat se s mým kádrovým profilem na Gymnázium Jana Opletala v Litovli a později na Lékařskou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, byl téměř nadlidský úkol," vzpomíná. Nakonec se to ale podařilo a tak se po promoci, již ženatý Alois Volkman stěhuje do Prahy. V roce 1961 nastoupil na své první pracoviště v OÚNZ Kladno.

Po sedmi letech působení v kladenské nemocnici byl srpna 1968 vyslán ředitelem nemocnice na měsíc zastupovat obvodního lékaře v blízkých Otvovicích. Vzhledem k událostem z 21. srpna se však jeho měsíční zástup protáhl na dvacet devět let. "Opět to pro mě byla jedna z těch nevyzpytatelných „náhod", že jsem v Otvovicích mohl zůstat a působit jako venkovský lékař v tom půvabném kraji pod staroslavnou Budčí, kam jsem dennodenně z Hanspaulky dojížděl autem,“ vzpomíná. "Můj obvod se skládal z vesnic Otvovice, Kováry, Zákolany, Trněný Újezd a Blevice,“ popisuje Alois Volkman. "Střediskovou obcí, tedy 'vesničkou mou střediskovou', byly Otvovice. Řada příhod, které jsem zde zažil byla jako vystřižená z tohoto filmu," vzpomíná lékař, který se teprve zde podle svých slov "našel“. „Sloužit v té první linii a z jejích zákopů bojovat proti nemocem, bolestem, tělesným i duševní útrapám a neduhům mě velmi zaujalo, nadchlo, uspokojovalo i naplňovalo pocitem užitečnosti mého poslání," říká Volkman, který se vždy snažil naplňovat výzvu svého lékařského vzoru, Alberta Schweitzera - „Každý člověk si může ve svých podmínkách a pro své bližní vybudovat své vlastní, třeba malé, ale účelné Lambaréné a sloužit tomu nejcennější - životu a úctě k němu."

V sedmdesátých letech vznikl v Otvovicích z Volkmannovy iniciativy první Dům pečovatelské služby v okrese Kladno. „Byl zařízen pro osmnáct obyvatel. Každý v samostatném pokoji s vlastním nábytkem a vybavením jako doma. Jednou z velmi oblíbených pečovatelek v něm byla maminka Lucie Bílé, paní Zaňáková,“ vzpomíná. Se svými pacienty bych mohl napsat pokračování populární knížky Vejce a já. Jednou jsem domů přivezl dvacet vajec, pěkně zabalených do novin a když je manželka rozbalovala, našla na jedné novinové stránce moji uveřejněnou báseň. Tak vidíš, povídám, z čeho všeho se může poezie vyklubat.“

Kromě medicíny se však věnuje i psaní poezie. Na svém kontě má celkem čtrnáct básnických sbírek. Jeho láska k poezii ho svedla dohromady s básníkem a nositelem Nobelovy ceny, Jaroslavem Seifertem, s kterým byli přátelé. „Od roku 1983 jsme se vídali a setkávali každý pátek ten jsme si pro sebe rezervovali. Jednou jsme byli více lékař s pacientem, jindy přítel s přítelem nebo zase krajan s krajanem, a to proto, že jsem působil na Kralupsku v tom spanilém kraji, kde básník prožíval své dětství a jinošství u dědečka a babičky Borutových v Kralupech. V těch Kralupech, které zůstaly po celý život v jeho srdci, jako srdce básníkovo zůstává dnes v nich. Mohl bych vyprávět o mnoha zážitcích z našich setkávání. Některé jsem popsal ve druhé části sbírky Silent Musae (Múzy mlčí), kterou jsem vydal na paměť Jaroslava Seiferta.

O vztahu medicíny a poezie Volkman říká: „Už jsem se k tomu víckrát vyjadřoval. Obrazně řečeno, můj Aeskulap potřebuje svého Pegasa, bez něhož by se těžko trmácel světem pěšky. Na druhé straně je mu Aeskulap prospěšný jako jeho jezdec i ošetřovatel. V jedné úvaze o vztahu medicíny k životu jsem napsal: Medicína je velkou ctitelkou, průvodkyní i družkou života. On je její první a největší láskou, mnohdy vrtkavou, nestálou a někdy i zrádnou. Ale ona se ho za žádných okolností nevzdá. Chce mu nesobecky sloužit, ochraňovat jej i rozmnožovat. Je to hluboký milostný vztah, žádné chvilkové poblouznění, které opadne. Naopak věkem se ti dva více přitahují, potřebují, spoléhají na sebe, jsou si věrnější i prospěšnější. No a já se pokouším, tento úctu vzbuzující poměr medicíny k životu, objevovat, interpretovat i mu vzdávat hold ve své poezii," vysvětluje. A další důvod, který ho vede k psaní? „Poezie je má psychoterapeutka. Je to pojistný ventil mého emotivního přetlaku, protože člověk píše z přetlaku různých zážitků, situací, pocitů i událostí v osudech lidí i svých vlastních,“ říká. „Naprosto pregnantně to vyjádřil jeden francouzský lyrik: Poezii píšeme proto, že cítíme nutnost uvést řád do vnitřního citového nepořádku,“ dodává. Sám se přitom podle svých slov často přistihuje, že je to nejčastější důvod, proč poezii tvoří.

Alois Volkman publikoval mnoho sbírek. Zde jsou některé z nich:

• Malá vizita (1976, Mladá fronta)
• Tlak mé krve (1979, Mladá fronta)
• Bez receptů (1983, Mladá fronta)

• To je věc (1987, Mladá fronta).
• Znovuzrození (1990, Luxpress)
• Ptám se svých slov (1991, Luxpress)
• Silent musae (1991, soukromý tisk)
• Stáčení podzimu (1994, Blok)
• PokRok rodiny (1994, Blahoslav)
• K prahu domova (1998, Městský klub Litovel)
• Nepovinný předmět poezie (2002, Gymnázium Ivana Olbrachta Semily a Gymnázium Jana Opletala Litovel)
• Chyť se za nos člověče (2004, Fontána)
• Via Crucis (2005, Náboženská obec CČSH Vršovice)
• Terče-to (2007, Ostrov)
• Námluvy Aeskulapovy (2009, Ostrov)
• In memoriam (2010, Náboženská obec CČSH Vršovice)
• Stopy co doby tropí (2012, Primus)

Kromě linie „velkých“ básnických sbírek publikoval Volkman řadu soukromých tisků a bibliofilií.

• Jediná (2001)

• A.D.A.V. (2007).
• Jednadvacet plus jeden okupačních srpnů (2008)